Když se po atentátu na WTC v září 2001 rozmohla celosvětová choroba „ochráncovství“, možná si její první bacilonosiči nepředstavovali, k jakým absurdním důsledkům často může vést.

Původně se počítalo s tím, že vzápětí po WTC se rozeběhnou příslušníci teroristických bojůvek po celém světě a začnou likvidovat symboly západní kultury a ekonomiky kus po kusu. Proto se západní svět začal opevňovat a „ochraňovat“. Některé bizarní příklady této „ochrany“ popisuje Gustáv Murín. Já si dovolím do mozaiky přidat jen dva typicky české kamínky.

Hned po 11.září 2001 se „ochrany“ domohli šéfové pražské centrály Rádia Svobodná Evropa (RSE). To sídlí v budově bývalého Federálního shromáždění na Václavském náměstí. RSE argumentovalo logicky: jde o zařízení placené z amerických vládních zdrojů, je to viditelná špička ledovce amerických zájmů a svým způsobem nejspíš i rezidentura amerického zpravodajství v srdci Evropy. Proto je pravděpodobným cílem islámských teroristů. Navíc stojí v samém středu hlavního města, kde se odehrály všechny podstatné vnitropolitické události posledního sta let, takže případný útok by napáchal nejen hmotné, ale i značné morální škody. Před budovu RSE tedy najela jednotka vojenských obrněných vozů, rozestavěly se zátarasy a hlídky. Jako v americkém filmu. Vyústění však bylo ryze české. Během pár hodin z útrob bojových vozidel začal vytékat olej a v noci z aut někdo ukradl světlomety. Válečná připravenost jednotky byla takříkajíc vepsí.

Také budovu americké ambasády na Malé Straně, pár kroků od Parlamentu, řady ministerstev a též na dohled od Pražského hradu, se jali hlídat a „chránit“. Zdejší „ochrana“ (probíhá od té doby neustále) vypadá takto: úzká ulice, v níž velvyslanectví USA sídlí, je zhruba v půlce přetnuta hlídkujícími policisty. Ti zastavují projíždějící auta, ptají se po důvodu jejich cesty touto ulicí, a hlavně kontrolují, zda ve vozech není výbušnina. Činí tak opět s typicky českým půvabem: jeden z policistů má na dlouhé tyčce připevněné zrcátko, obchází zastavené vozidlo a zrcátkem na tyči prohlíží okraje podvozku, zda neobsahují podezřelou přítěž. Když nic nezjistí, propustí vůz k další jízdě. Kdyby v kufru auta ležela taška s dvaceti kilogramy semtexu, čacká hlídka to nezjistí. Neptá se totiž.

Pokud tedy Gustáv Murín píše o tom, že svobodný (americký) svět začíná připomínat veskrze nesvobodné a zlými duchy prolezlé zákoutí z Kafkových povídek, pak u nás má tato životní próza spíše poesii Josefa Švejka.
 

O presidentech s ostychem

Dosti však legrácek. Murín otevřel ještě jedno téma, pro něj viditelně fatálnější. A to je osoba dnešního amerického presidenta George W. Bushe jr. Když jsem občas nucen o Bushovi veřejně mluvit (tu se svými studenty, tu třebas do rádia), snažím se témě rozdělit na dvě nestejně velké a nestejně posuzovatelné půlky. První bych nazval „americká presidentura an sich“. Jsem zastáncem pravidla, že každý národ má nezadatelné právo zvolit si ze svého středu do svého čela toho, koho považuje za nejvhodnějšího.
Tato liberální premisa mi pak umožňuje orientovat se v té situaci následovně: Tento národ si zvolil za svou hlavu tohoto muže. Dá se tedy podle logiky většinové volby říci, že tento muž splňuje představy většiny tamních občanů o tom, jak má vypadat reprezentant americké průměrnosti. Navzdory tomu, že i Bushe, nejen demokrata Kerryho, podporovalo v kampani nemálo intelektuálů, umělců a osobností jiných elitních oborů, president je v USA z definice symbolem nejvyššího společného jmenovatele té země, toho národa, těch obyvatel – voličů. Není jen presidentem elit, je také prezidentem farmářů z Kansasu, metodistických kazatelů z Bronxu, baseballových hráčů z Filadelfie, mormonů od Solného jezera, návštěvníků multikin i čtenářů Umberta Eca. Nejspíš se nelíbí všem jako celek, ale ve volbě, která se nabízela, převládly jeho vlastnosti pro voliče přijatelné nad těmi odmítanými. Amerika má tedy toho presidenta, kterého chtěla.

Jako Bush by jednal každý

Mluvilo se o tom, že 11. září 2001 Bushovi vyhrálo druhou presidentskou volbu. Těžko říci. Amerika se cítila ohrožena, Bush mluvil o její „ochraně“, to mohlo možná mnohé přesvědčit. Jenomže na Bushově místě (byl tehdy již president, nezapomínejme), by po útoku na WTC úplně stejně mluvil a jednal každý president, i Kennedy, Clinton nebo Kerry. Ti všichni by postavili na letiště nerudné imigrační úředníky a detekční rámy a zavedli by vízovou povinnost všude, kde to mezinárodní smluvní stav umožňuje. Neumím si představit, že by detekční rámy byly méně ponižující a imigrační úředníci méně nerudní za Clintona či Kerryho. Být nepříjemný, je přirozenou a možná i nezbytnou vlastností detekčních rámů a imigračních úředníků za všech režimů a ročních dob. S tím by ani Bush nic nenadělal, dokonce ani kdyby chtěl. Jako že asi ani nechce. Takže to vyjde nastejno.

Druhá rovina mého uvažování o presidentovi země tak geograficky a kulturně vzdálené, má osobnější souvislost. Kladu si otázku: jaký vliv má president USA na život v Česku? Když pominu nepříjemnosti typu vstupních víz, rámů a nerudných úředníků, pak jsem nucen se zamyslet nad rovinou strategickou či geopolitickou. Protože to jediné, čím se Amerika kdy bezprostředně dotkla života v našich zemích, bylo vždy spjato s politickým uspořádáním celé Evropy či světa. Amerika vstoupila do dvou světových válek, čímž urychlila jejich konec a vítězství sil, které tu válku nerozpoutaly. Amerika ekonomicky, politicky a vojensky podržela západní část Evropy po druhé světové válce, čímž s největší pravděpodobností zabránila masivnějšímu rozmachu stalinského impéria. Amerika dokonce velmi moudře dala agresorům poslední války takové materiální i duchovní podmínky, aby je hlad, nouze a nedostatek důstojnosti nedohnaly k dalšímu šílenému a ideologicky vyfutrovanému pokusu dobýt ztracenou velikost se zbraní v ruce.

To všechno dělala Amerika za všech presidentů, ať šlo o demokraty nebo republikány, ať pocházeli z rodiny podezřelých mafiánů vydělávajících na válce (Kennedy), nebo to byli právničtí šíbři, kteří přerostli regionální rámec (Bush). Ať to byli původní profesí herci (Reagan), v mládí kouřili trávu a k stáru koketovali se stážistkami (Clinton), vzešli z armády (Eisenhower) či stranických sekretariátů (Ford), stali se presidenty náhodou (Johnson), či po tvrdém a často neúspěšném boji (Nixon), opustili úřad s aureolou (Reagan) či ostudou (Nixon). Snažili se na geopolitické nepřátele hrozit pěstí (Reagan), nebo jim nabízet laskavý úsměv (Carter). Je to jedno. Ti všichni dělali víceméně totéž: snažili se, aby se jim vnitřní soudržnost a vnější vlivnost USA nerozpadly v prach a aby mezi oběma kvalitami byla udržena jakás takás rovnováha. Všechno ostatní už je jen folklór (Nixon se potil, Reagan míval nekorektní vtípky, Clinton měl často nejapný výraz skautíka z univerzity a Bush má občas stejně nejapný výraz kovboje s třásněmi na rukávech).

Všimněte si jednoho: ve Spojených státech se všem, i dávno bývalým hlavám státu po celý jejich zbytek života říká „pane presidente“. V tom oslovení je skryta nejen úcta společnosti k této (svrchovaně spravedlivě, protože většinou lidu v přímé volbě)  volené funkci. V tom oslovení je skryta i odpověď na to, proč se evropský intelektuál často nemůže smířit s tím, že se jeden americký president potí, jiný nemístně žertuje, další mluví jako kazatel z nedělní školy a další třeba nečte Kafku. Evropský intelektuál totiž politiky zpravidla opovrhuje, a to zpravidla tím více, čím déle jsou tito politici bývalými politiky. Evropský intelektuál je trestá za jejich neúspěch. Americký občan svého – i dočasně neúspěšného – politika chválí za jeho – i dávno bývalé – úspěchy.

Dobrý příklad najdeme opět v příbězích 11. září 2001. Newyorský starosta Rudolpho Giuliani se stal přes noc národním hrdinou. Měl sympatie absolutně všech, demokratů, republikánů, mormonů či baseballových roztleskávaček. Postavil se na trosky WTC ve stejné košili jako dělníci, kteří odhrabovali zbytky „dvojčat“, a stal se symbolem přežití Ameriky – i na pozadí katastrofy, kterou od Pearl Harboru tato země nepamatuje. Giuliani vlastně nic konkrétního neudělal, jen řekl: nedáme se. A zvítězil.

Jen o rok později prošla Prahou velká voda. Primátor Igor Němec se – podoben svému americkému protějšku – snažil být uvnitř dění, být vidět, nedopustil se výrazně většího počtu hloupých výroků, a přece se stal veřejným otloukánkem. Občané, posilováni příkladně kverulantskými médii, dodnes při vzpomínce na pražské povodně vidí před očima primátora Němce, jak říká, že „situace je nadmíru výtečná“ (což mu nakukali – chybně – odborníci z povodňových štábů), zatímco za jeho zády už pomalu Vltava překračovala břehy a zaplavovala Malou Stranu. Praha se neshlukla za zády svého primátora, jako to udělal New York. Důvod je prostý: Češi nejsou Američané.

Proto jsem opatrný při hodnocení amerických presidentů. I když mi vadí detekční rámy a arogantní imigrační úředníci (ostatně ti na Heathrow, v Orly nebo v Šeremetěvu nejsou přívětivější). I když mi vadí okrajování svobody ve jménu svobody, provozované v zemi, jejíž ústava svobodu zaručuje, zástupcem strany, která má svobodu jako první a hlavní bod svého programu.

A propos – proč vlastně slovo „ochrana“ píšu důsledně v uvozovkách? Důvod najdete třeba v citátu  amerického básníka Gregoryho Corsa: „Člověk chráněný člověkem před člověkem, to je láska.“ Podoba našeho postoje k Americe může být symbolizována třeba tím, zda za slovo „láska“ v tom citátu dáme tečku, vykřičník, či otazník.

Petr Žantovský