Ústav pro studium totalitních režimů otevřel mimořádně bolavou kapitolu české historie, raný čas po „Vítězném“ únoru 1948. V té době si mnoho českých intelektuálů takříkajíc zadalo s vítěznou komunistickou mocí. Drtivá většina literátů, řada výtvarníků, hudebníků, mnoho divadelníků a skoro všichni filmaři dali své tvůrčí síly, jak se tehdy říkalo, do služeb nového řádu.

To není nic nového pod sluncem. Ve jménu nějakého „nového řádu“ tvořilo mnoho intelektuálů v nacistickém Německu, ve Skandinávii i třeba Maďarsku 40.let. Někdy se na omluvu pro tyto poklesky užívá floskule, že umělci jsou jako děti: rádi a snadno uvěří lákavé iluzi dobra, lásky a bratrství, a této iluzi pak slouží do roztrhání těla. Pravda, tato alibistická teze trochu kulhá, když si uvědomíme, kolik jiných intelektuálů muselo díky stejné iluzi opustit své profese, rodiny, často i životy, kolik autorů končilo v koncentrácích všech barev a politických ražeb. Přičemž ti první, preceptoři nového dobra, pro tyto odvržené a zavržené mívali buď odsudek, nebo aspoň totální lhostejnost. A zdaleka ne všechno lze omlouvat poukazem na to, že se příslušní umělci v žoldu nového režimu prostě jen báli. Spontánnost, s jakou chrlili básnické sbírky o dojičkách, budovatelské romány, agitační reportáže je usvědčovaly z aktivismu, pro který žádný pardon není. Snad jen víra, že slouží dobré věci. Ale ani ta neospravedlňuje onu selektivní slepotu k osudu jinověrců.

Proč to dnes tak zeširoka rozebírat? Kauza Milana Kundery totiž vychází právě z událostí raně poúnorových a jejími aktéry jsou lidé na různých stranách tehdejší barikády. Předně spisovatel, člen Komunistické strany, nadějný kádr, který sepsal epos o Fučíkovi (Poslední máj) – stejně snadno a brilantně, jako na svou dobu mimořádné eseje o podstatě moderní prózy (Umění románu). Kundera se postupně propracoval na prvního kriticky píšícího autora, který pronikl na prkna první scény (jeho hra Majitelé klíčů se hrála v Národním divadle už v roce 1963), čímž do značné míry předjal následnou turbulenci v kulturní sféře a poté i v celé společnosti. Kundera pak napsal oficiálně nejzavrhovanější románovou perzifláž o obludné podstatě udavačského režimu zvaného socialismus (Žert). Proti Žertu byla Vaculíkova Sekyra (intelektuální zamyšlení nad ztráceným smyslem života) či Škvoreckého Zbabělci (demýtizující bolševickou ikonografii o konci okupace) – při vší úctě - pořád slabé čaje. Žert totiž mířil ne proti jevům, nýbrž proti podstatě. Proto jeho autor nutně musel skončit v emigraci, nejprve vnitřní, pak skutečné. A protože se ukázalo, že Kundera opravdu vidí věci zřetelně a souvislosti realisticky, jde k podstatě a píše srozumitelně i mimo české národní zápecí, propracoval se postupně do pozice jednoho z nejrespektovanějších soudobých autorů, k čemuž přispěl i fakt, že se identifikoval s novým francouzským domovem do té míry, že jeho poslední díla už jsou psána originál francouzsky a některá z nich dosud nemají český překlad. Pro pochopení Kunderova významu pro světovou literaturu konce 20. století je doporučeníhodné přečíst si přelomový román Nesmrtelnost. Pak už není třeba další komentář.

Kundera začal jako ostatní komunisté své doby, v modré košili, se stranickou knížkou. Na rozdíl od ostatních ale přerostl rámec nejen té košile a té legitimace, ale především úzkoprsého knedlíkového vidění našich osudů. To se ostatním autorům jeho generace – Ivanu Klímovi, Pavlu Kohoutovi, ale ani třeba Václavu Havlovi nepodařilo. Jejich spjatost s domácí půdou je mnohem zbytnělejší, ať už v tom vidíme výhodu, či handicap. Jejich tak častá zahlcenost vlastními osudy vyděděnců, vyobcovaných z pozic mocných do bezmocných, jejich přesvědčení o jejich vlastní výlučnosti, která je předurčuje výhradně k elitnímu postavení – v literatuře i společnosti – je zbavuje umělecké velkorysosti, nadhledu a skutečně průřezového vidění reality. Ulpívají v horizontále, ať už svévolně vybrané, či přidělené, ale rezignovali, či dokonce nikdy nebyli a nejsou schopni vertikálního pohybu v čase a prostoru lidské duše, o níž by tolik chtěli ve svých dílech referovat: zmohou se ale většinou leda tak na místopis sebe sama. Možná, že takový přístup, zejména za určitých politických podmínek, může být zajímavý pro jistý okruh zvědavců u nás doma. Jistě ale to není nic, co by je dokázalo prosadit za humny. Na rozdíl od Kundery.

A o tom je celá dnešní kauza. Ať už Kundera toho nebožáka tehdy prásknul, či nikoli, o tom se nic kloudného nedozvíme z porůznu zkreslovaných archívů politické policie. O tom může pravdu říci jen sám Kundera, nikdo jiný ji nezná. Rouhačsky se ale domnívám, že to není podstatné. To hlavní Kundera řekl svým celoživotním dílem. K jeho velikosti ostatně patří i fakt, že na rozdíl od výše jmenovaných necítil potřebu věnovat velkou část svého díla vysvětlování, proč a s jak ctnostnými úmysly kdysi sloužil komunistickému ďáblu. Koho zajímá, jak Kundera tyto věci vidí, ať čte mezi řádky. V Nesnesitelné lehkosti bytí, Valčíku na rozloučenou a dalších knihách toho najde k přemýšlení dost a dost.

Súvisiace články:

• Robí si Respekt z Kunderu žert?