V panické reakci na vlnu islámského fundamentalismu se západní obhájci liberálních tradic pustili do nesmiřitelného boje s náboženským tmářstvím. Po drtivé politické porážce marxismu je však křesťanské dědictví možná posledním zbývajícím útočištěm radikální politiky.

Proč ti nejméně pravděpodobní lidé, mne nevyjímaje, znenadání mluví o Bohu? Kdo by si kdy pomyslel, že dnes, v technokratickém jednadvacátém století, začne teologie opětovně zvedat hlavu? Proč knihkupectví nedaleko mého domova nedávno zřídilo oddělení s knihami o ateismu, kde najdete protináboženské pamflety Christophera Hitchense nebo Richarda Dawkinse, a nejspíš uvažuje o založení ještě dalšího samostatného oddělení s označením „Rozený skeptik s lehce baptistickými sklony"? Proč se v momentě, kdy jsme sebevědomě vstoupili do postteologického, postmetafyzického a podle některých dokonce i posthistorického věku, opětovně vrací tázání po Bohu?

Pozdní kapitalismus je bytostně agnostický systém. Působí neobyčejně rozpačitě, když se jeho chronický nedostatek víry setkává s jejím nadbytkem - a to nejenom v cizině, ale i na domácí půdě v podobě rozličných lokálních fundamentalismů. Moderní tržní společnosti tíhnou k sekularismu, pragmatismu a materialismu, tedy k hodnotám, které podkopávají metafyzické základy, o které se do jisté míry opírá politická moc. Kapitalismus se nicméně nemůže bez těchto metafyzických hodnot jen tak obejít, a to i když se je zdráhá brát vážně. (Jak svého času uvedl prezident Eisenhower parafrázující Groucha Marxe: „Naše vláda nemá žádný smysl, pokud se neopírá o hluboce prožívanou náboženskou víru - ať už je to cokoliv.") Náboženská víra v tomto pojetí je tak zároveň životně důležitá a prázdná. Bůh je rituálně vzýván na amerických politických kolbištích, ale neslušelo by se dovolávat se ho během rokování Světové banky. Ideologové náboženské pravice ve Spojených státech se ve snaze chránit metafyziku před pustošivou rukou trhu pokoušejí tyto hodnoty opětovně oprášit. Postmoderní relativismus tedy plodí fanatický fundamentalismus: ti, kteří nevěří téměř ničemu, se setkávají v jednom šiku s těmi, kteří jsou připraveni věřit téměř čemukoliv. S nástupem islámského terorismu se tyto rozpory dramaticky prohloubily. Dnes je dřív než kdykoliv předtím žádoucí, aby lidé něčemu věřili, a to i přesto, že je západní způsob života zbavuje veškeré motivace něčemu věřit.

Západ, který po pádu sovětského bloku získal dojem, že může ve světě beztrestně prosazovat své zájmy, přecenil své možnosti. V okamžiku, kdy se zdálo, že ideologie nadobro vymizely ze scény, vrátily je Spojené státy opětovně do hry v podobě obzvlášť zavrženíhodné odrůdy neokonzervativismu. Podobně jako v nějakém druhořadém sci-fi románu získala malá klika fanatických dogmatiků vládu nad Bílým domem a začala realizovat své vize na ovládnutí světa. Bylo to stejně bizarní, jako kdyby členové Scientologické církve zasedli v Downing Street 10 nebo jako kdyby fandové Da Vinciho kódu drželi stráž na chodbách Elysejského paláce. Halasně oslavovaný „konec dějin", který měl znamenat, že kapitalismus je nyní jediným hráčem, byl výrazem arogance západního projektu globální nadvlády; a tento agresivní projekt vyvolal protireakci v podobě radikálního islamismu.

A tak tím, co opětovně otevřelo dveře dějin, byl samotný pokus zabouchnout je nadobro. Po celém světě válcuje ekonomický liberalismus jednotlivce i celé komunity a vyvolává tak přesně ten druh násilné sociální a kulturní reakce, se kterou si je liberalismus nejméně schopen poradit. V tomto smyslu odhaluje rovněž terorismus rozpory příznačné pro globální kapitalismus. Liberální pluralitní společnosti totiž ani tak samy žádnou víru nevyznávají, jako zastávají názor, že by jejich občanům mělo být dovoleno různé věrouky svobodně vyznávat. Nejvyšším cílem je umožnit věřícím nerušeně vyznávat své individuální víry. Takový ryze formální nebo procedurální přístup s sebou nicméně nese nezbytnost udržovat mezi příliš vyhranými věroukami a identitami jistou minimální ironickou distanci.

V konfrontaci se sociální devastací rozpoutanou ekonomickým liberalismem se některé ohrožené skupiny mohou cítit v bezpečí, jen když se přimknu k exkluzivistické identitě nebo striktní doktríně. A po pravdě řečeno, pozdní kapitalismus jim sotva může nabídnout nějakou atraktivní alternativu. Automatický, implicitní konsensus, který očekává od svých občanů, se jen málo opírá o to, čemu niterně věří. Pokud vstanou ráno z postele a vypraví se do práce, pokud konzumují, platí daně a neperou se s policisty, je to, co se jim táhne hlavou nebo co se odehrává v jejich srdcích, povětšinou nepodstatné. Pozdní kapitalismus nepatří k systémům, které od svých občanů vyžadují velkou míru duchovní angažovanosti. Před angažovaností se spíše drží na pozoru, než aby ji podporoval. To je nespornou výhodou za „normálních" okolností, protože vyžadovat od lidí příliš mnoho víry se může snadno zvrhnout nežádoucím směrem. V časech politického kvasu to ale až taková přednost není.

Ekonomický liberalismus inicioval mohutnou vlnu globální migrace, která na Západě dala vzniknout takzvanému multikulturalismu. Ve své nejméně sympatické podobě mulitkulturalismus vlažně přitakává rozdílům jako takovým, aniž by detailně zkoumal, v čem konkrétně spočívají. Vychází z přesvědčení, že mít bezpočet rozdílných názorů na jednu a tu samou věc je něčím svrchovaně pozitivním. Takový povrchní pluralismus paralyzuje přirozený sklon radikálně zpochybňovat názory jiných - například tím, že je budeme prohlašovat za do nebe volající nesmysly nebo za odsouzeníhodné bludy. To určitě nepřispívá k motivaci pro boj s lidmi, jimž jejich víra velí pít krev novorozenců.

Část viny za to, co se dnes děje, nese skutečnost, že Bůh se z živlu civilizace přesunul do živlu barbarství. Už dávno to není onen nakrátko ostříhaný Bůh v modrém sportovním saku, jak si ho představuje Západ. Takový je možná ještě snad ve Spojených státech, určitě ne ale v Portu, Cardiffu nebo Bologni. Dnes je to spíše nenávistný Bůh tmavé pleti, který pokud kdy stvořil Johna Locka a Johna Stuarta Milla, už na to dávno zapomněl. Ještě stále můžeme mluvit o střetu civilizace a barbarství; daleko rafinovanější je ale hovořit o střetu civilizace a kultury. V rámci této dichotomie reprezentuje civilizace univerzálno, autonomii, prosperitu, individualitu, spekulativní rozum, sebezpytování a ironii; kultura zastupuje zvyky, kolektiv, vášně, spontaneitu, pohrdání reflexí, absenci ironie a iracionalitu. Kultura ztělesňuje onen druh spontánních loajalit a asociací, pro které jsou lidé v extrémních situacích ochotní zabíjet. Bývalé koloniální mocnosti jsou vesměs civilizace, zatímco bývalé kolonie jsou převážně kultury.

Civilizace je vzácná, ale křehká; kultura je surová, ale vitální. Zatímco civilizace zabíjí ve jménu svých materiálních zájmů, kultury zabíjejí kvůli obraně své identity. To jsou zdánlivě nesmiřitelné protiklady; realitou naší doby je nicméně nepříjemná skutečnost, že civilizace se bez kultury nedokáže obejít, ani s ní snadno koexistovat. Čím více se civilizace stává pragmatickou a materialistickou, tím více se obrací ke kultuře, aby uspokojila emocionální a psychologické potřeby, s nimž si nedokáže poradit - a tím více se ještě prohlubuje jejich vzájemný antagonismus. To, co má slaďovat univerzální hodnoty s požadavky konkrétní doby a místa, se nakonec agresivně obrací proti nim. Kultura je vytěsněné, které se vrací, aby se krvavě pomstilo. Protože je považována za lokálnější, bezprostřednější, spontánnější a iracionálnější než civilizace, je také estetičtější než ona. Nacionalismus ve službách tradiční kultury je tím nejpoetičtějším typem politiky, „objevem literárního společenství", jak kdosi napsal. Velkého irského nacionalistu Padraica Pearse byste si asi nepřáli za člena sanitační komise.

Náboženství zasahuje do obou těchto protikladných táborů, což částečně vysvětluje jeho nesmírnou autoritu. Náboženství jakožto civilizace ztělesňuje doktrínu, instituci, autoritu, metafyzické spekulace, transcendentální pravdy, chrámové sbory a katedrály. Jakožto kultura zastupuje mýtus, rituál, divoký iracionalismus, spontánní pocity a temná božstva. Zatímco náboženství ve Spojených státech je spíše záležitostí civilizace, v Anglii je to spíše věc tradičního způsobu života, bližší odpolednímu čaji o páté nebo dřeváčkovému tanci než socialismu či darwinismu, a brát ho příliš vážně by se tedy rovnalo prohřešku proti společenskému bontonu. Podle průzkumů veřejného mínění se většina Angličanů domnívá, že náboženství napáchalo více škody než užitku, bezpochyby chvályhodný názor, který by se ale kupříkladu v Dallasu s příliš velkým pochopením nesetkal.

Obhájci civilizace oprávněně kultuře vytýkají její tendenci zaujímat místo racionální argumentace. Podobně jako lze v některých tradičních společnostech obhajovat své činy poukazem na zvyky předků, tak lze podle některých obhájců kultury ospravedlnit dané jednání poukazem na specifické kulturní zázemí. Apelování na kulturu je způsob, jak se více či méně vyvázat z morální zodpovědnosti a z nutnosti hájit se racionálními argumenty. Podobně jako ke způsobu jejich života náleží hloubit pasti pro tygry, je součástí toho našeho vyrábět balistické mezikontinentální rakety. Postmodernímu myšlení se příčí představa posledních principů; v postmodernismu se ale z kultury stává nové absolutní kritérium, konceptuální zarážka, transcendentální označující.

Idea kultury nicméně vyvolává jisté posvátné rozechvění. Kultura je nám konec konců už několik století předkládána jako sekulární alternativa k upadající náboženské víře. Kultura je podobně jako náboženství kolbištěm absolutních hodnot, intuitivních jistot, odvěkých tradic, neměnných identit, sdílených pocitů, symbolického údělu a vědomí transcedence. Je to kultura, a nikoliv náboženství, co dnes velké množství lidí vnímá jako srdce bezcitného světa. Většina estetických koncepcí jsou fragmenty vytěsněné teologie a umělecké dílo pojímané jako mysteriózní, svébytná a organická entita je pro agnostický věk ztělesněním Boha. Jako náhražka náboženství ale kultura selhává. Umělecká díla nás nedokáží spasit. Činí nás nanejvýš tak vnímavějšími vůči tomu, co je potřeba napravit. A oslavovat kulturu jako životní způsob je příliš laciný druh spásy.

Nemůže-li se kultura stát adekvátní náhražkou náboženství, nemůže zaujmout ani místo politiky. Transformace od moderny k postmoderně spočívá mimo jiné v přesvědčení, že určující roli hraje kultura, a nikoliv politika. Postmodernismus věnuje větší pozornost otázkám životního stylu nežli materiálním zájmům, zajímá se spíš o identitu než o ropu. V tomto ohledu se paradoxně shoduje s radikálním islamismem, který rovněž tvrdí, že v poslední instanci jde o hodnoty a duchovní postoje. Už dříve jsem vyslovil domněnku, že západní postmodernismus je do značné míry produktem selhání revoluční politiky. A v podobném duchu je islámský fundamentalismus nejspíš agresivní reakcí na porážku muslimské levice - porážku, na které se Západ aktivně podílel. V jistých kruzích vytlačil jazyk náboženské víry jazyk politické rozpravy.

Nedokázala-li politika sjednotit odvržené tohoto světa a radikálně zlepšit jejich životní podmínky, můžeme si být jisti, že kultura v tomto ohledu také neuspěje. A nemohlo by se tohoto úkolu nakonec zhostit samotné náboženství? Vždyť křesťanství se svého času pokládalo za symbiózu kultury a civilizace; a pokud se náboženství osvědčilo jako zdaleka nejmocnější, nejodolnější, nejuniverzálnější symbolická formace, kterou lidstvo až doposud vytvořilo, je to také zásluhou této skutečnosti. Jaká jiná symbolická formace dokázala nastolit tak těsné vazby mezi těmi nejabsolutnějšími a nejuniverzálnějšími pravdami a každodenními starostmi nesčetných milionů lidských bytostí? Jaký jiný životní způsob dokázal navázat tak důvěrný vztah mezi těmi nejodtažitějšími idejemi a těmi nejhmatatelnějšími realitami lidského života? Náboženství navázalo přímé spojení mezi individuální niterností a transcendentální autoritou - triumf, který mu obhájci kultury mohou mlčky závidět. Náboženství je však stejně bezmocné jako kultura emancipovat bezprizorní masy. A většinou nemá ani tu nejmenší snahu se o něco takového pokoušet.

Pokud byl marxismus svého času příslibem smíření kultury s civilizací, bylo to mimo jiné i proto, že jeho zakladatel byl zároveň romantický humanista a dědic osvícenského racionalismu. Marxismus pojednává jak o kultuře, tak o civilizaci - o smyslové partikularitě stejně jako o univerzalitě, o dělníkovi stejně jako o světoobčanovi, o lokálních aliancích i mezinárodní solidaritě, o svobodné seberealizaci konkrétních jedinců i o jejich globálním kooperativním společenství. Marxismus ale v naší éře utrpěl drtivou politickou porážku: a jednu z oblastí kam se tyto radikální podněty přesunuly představuje právě teologie. V teologických debatách dnes můžeme narazit na ty nejinspirativnější a nejpoučenější rozbory Deleuze a Badioua, Foucaulta a feminismu nebo Marxe a Heideggera. To samo o sobě není nikterak překvapující, protože teologie, jakkoliv jsou mnohé z jejích tvrzení nepřijatelné, je jedním z nejambicióznějších teoretických kolbišť, které nám v našem vysoce specializovaném věku ještě zbývají. Jejím úkolem totiž není nic menšího než studium transcendentálního údělu člověka.

Nacházíme se tedy v kuriózní situaci. Ve světě, ve kterém teologie představuje jeden z našich problémů, ztělesňuje zároveň onen druh kritické reflexe, která může být klíčem k jeho řešení. Sekulární levice se z náboženství i přes jeho přehmaty a absurdnosti může lecčemu přiučit. Budou si ale obě strany navzájem naslouchat? Budou Christopher Hitchens nebo Richard Dawkins číst tyto řádky a prohlédnou svůj omyl? Obávám se, že nikoliv. Pozice jsou příliš vyhraněné, než aby připouštěly takový dialog.

Rozdíl mezi Hitchensem nebo Dawkinsem a mnou je v poslední instanci rozdílem mezi liberálním a tragickým humanismem. Podle nich stačí setřást neblahé dědictví mýtů a pověr, a budeme svobodní. Taková víra podle mého soudu sama představuje mýtus, i když se za ním skrývají ušlechtilé pohnutky. Tragický humanismus sdílí s liberálním humanismem vizi svobodného rozvoje lidského potenciálu, nicméně namítá, že tohoto ideálního stavu můžeme dosáhnout, jen když budeme čelit tomu nejhoršímu. Jediný smysluplný afirmativní postoj k lidskému rodu je ten, který po vzoru rozčarovaného postrestauračního Miltona vyjadřuje pochybnost, zda si lidstvo zaslouží vůbec spasit, a který rozumí Swiftovou králi Brobdingnagu, když hledí na lidstvo jako na dotěrný hmyz. Tragický humanismus, ať už ve své socialistické, křesťanské nebo psychoanalytické podobě, zastává názor, že lidstvo může dospět k sobě samému jen cestou radikálního sebevyvlastnění a sebetransformace. Není vůbec jisté, že k takové zásadní proměně někdy dojde. Ale mohla by nastat o něco dříve, když jí dogmatičtí liberálové, doktrinářští vlajkonoši Pokroku a islamofobní intelektuálové přestanou stát v cestě.

Autor je literárny kritik. Skrátenú verziu jeho eseje z časopisu Commonweal uverejnili Literárni noviny, ktoré sú partnerským médiom LMD v Čechách

Foto: Tympan katedrály Conques

Súvisiace články:

• Zmena teologickej paradigmy v Bielom dome