Resort kultury je v české vládě tradičním otloukánkem. Po řadě zajímavých filosofujících osobností (Milan Uhde, Pavel Tigrid) či spolehlivých úředníků (Jaromír Talíř) vnukl tomuto resortu jakýsi mediální image až koncem 90. let Pavel Dostál. Až do jeho nástupu bylo ministerstvo kultury vnímáno jen jako překladiště (čím dál menších) rozpočtových peněz z ministerstva financí na státem spravované nebo dotované kulturní aktivity, památky a církve.

Dostál učinil ze svého úřadu dějiště mediálně chytlavých a – díky jeho osobnostnímu rozpoložení vcelku dobře „zmarketovaných“ událostí. Přesněji řečeno zdání událostí.

Nic moc se totiž nedělo, ale díky viditelnému ministrovi to vypadalo, že se děje. V dobrém i špatném.  Dostál se zasloužil o eskalaci sporu s církvemi, vydal kontroverzní, ale potřebnou publikaci o Benešových dekretech, prosazoval – a naštěstí neprosadil – velice rigidní a socialistický návrh vysílacího zákona, ale také nedodržel své sliby o růstu procentního podílu kultury na státním rozpočtu, což byla priorita, díky níž se vyšplhal nejprve v Lidovém domě na post mluvčího pro kulturu (přes záda Václava Erbena a Miloslava Kučery), poté – díky osobní přízni Miloše Zemana - do čela resortu. Suma sumárum: Dostálovou zásluhou víme, že nějaké ministerstvo kultury existuje a má nějakou funkci, ale Dostálovou liknavostí či neschopností prosadit se ve třech po sobě jdoucích sociálnědemokratických kabinetech – nevíme, jak by naplňování té funkce opravdu mohlo vypadat. Nicméně Dostál tomu ministerstvu vtiskl jistou laťku, a teď není důležité,  že její výše je jen pomyslná a efekt spíše psychologický, než faktický.

Vůči Dostálově laťce se totiž vymezili i dva následující ministři kultury, zleva Vítězslav Jandák a zprava Martin Štěpánek. Jandák nastoupil na ministerstvo s jasnou vizí: vše, co bylo od Dostála, bude zrušeno, či aspoň prověřeno a přehodnoceno. Jandák začal inventarizovat rozmanité nepotismy v úřadu i mimo něj a prohledávat finanční toky, které šly namísto do kulturních statků – do soukromých kapes. Vedle toho ale také provedl několik bolestivých kádrových opatření, jejichž důsledky různým způsobem konzumoval až jeho nástupce ve funkci, Martin Štěpánek. Vedle těch viditelných (odvolání ředitele ND Dvořáka či ředitele NPÚ Hájka) to byla řada méně viditelných uvnitř samotného ministerstva. Čas ostatně možná ještě ukáže, co všechno nehezkého zůstalo očím veřejnosti skryto a jak velké zájmy se mohou protínat na tak malém resortu, jako je tento.

Na Štěpánkovu adresu musím poznamenat ještě pár drobností. Už jeho nástup na ministerstvo byl mírně řečeno nestandardní – nabídka stát se ministrem mu byla položena vysokým funkcionářem ODS (ani ne samotným předsedou Topolánkem) po telefonu. To dobře ukazuje, jak si nejsilnější vládní strana tohoto postu „váží“. Kultura byla až do posledních chvil před jmenováním zářijové vlády otevřenou, a troufám si říci, že z důvodu viditelného nezájmu i neřešenou věcí. Štěpánek kývl na telefonickou nabídku proto, že cítil odpovědnost k české kultuře (ať již z rodových, či prostě osobnostních důvodů bere Štěpánek tuto misi velice vážně), možná právě proto, aby vymanil kulturu z bludného kruhu nezájmu.

Že se mu to příliš nepodařilo, má několik důvodů. Předně vláda, v niž se stal ministrem, byla od prvního okamžiku vnímána jako prozatímní. Proto se nevkládalo příliš energie na věci nepovažované za fatální. Což je chyba té vlády, nikoho jiného. Jistě má vyšší prioritu zajištění prostředků na zdravotnictví či penzijní systém, ale to titěrné promile peněz točících se v resortu kultury nevypovídá o jeho významu. Bez kultury není život společnosti úplný. A bez zájmu o kulturu nemůže být vládnutí kvalitní.

Faktem zůstane, že se ministr Štěpánek pokusil vtisknout resortu smysl a směr. Příkladně odvolání ředitele Národního divadla bylo logickým vyústěním neblahého stavu v této instituci a jejím řízení. Že se z tohoto personálního kroku stalo politické téma, není až tak zásluhou aktivistů bojujících proti Štěpánkovi, jako dílem nulové podpory, kterou ministr kultury obdržel od své vlády. Vláda jen ukázala, že kulturu nepotřebuje. To by byl legitimní, i když jistě polemický postoj. Kdyby ale byl aspoň otevřeně deklarován, a nikoli skrýván za houštinu vznešeně vypadajících frází o povznesení, zlepšení atd.

Aniž bychom se pouštěli do dalšího a detailnějšího hodnocení jednotlivých kroků ministrů Jandáka či Štěpánka, je zřejmé, že se na ministerstvu kultury něco děje. Není to dnes ani poeovský „dům Usherů“, ani nerudovský „tichý dům“, a tím méně Dostojevského „mrtvý dům“. Dost možná, že ministerstvo konečně pochopilo, že má jednu z posledních šancí, jak dokázat, že není zbytečné, jak se mnohdy v minulosti zdálo.

Bohužel tato snaha může vzít velice snadno za své. Vyjednávání o vládě totiž přineslo jeden neblahý důsledek: ministerstvo kultury bylo ustanoveno odkladištěm politiků, které je třeba uspokojit funkcí. Z ministerstva tak byla učiněna trafika. O ministerstvu kultury se přestalo jednat jako o plnohodnotném a smysluplném resortu, který má nejen politický, ale především věcný obsah. Ministerstvo bylo deklasováno do role jakéhosi univerzálního prostoru, který zvládne kdokoli bez ohledu na svou předchozí kvalifikaci či praxi. Kultuře přece rozumí každý, tedy třeba i bývalý ministr zahraničí. Dříve se podobným způsobem dosazovali do postů vysloužilí politruci. Po sedmnácti letech od listopadu to tu náhle zavanulo nebezpečně známým odérem totalitní ignorance. A podtrhuji, bez ohledu na to, zda Cyril Svoboda je, či není s to ministra kultury dělat. Možná ano, možná dokonce lépe než mnozí z jeho předchůdců. Nebo také ne, to dnes nikdo neví. A v tom je ta potíž. Na ministra financí by nikoho nenapadlo nominovat člověka, o němž není známo, zda se vyzná v rozpočtu a měnové politice. To by bylo příliš vysoké riziko. Na kultuře jako by to však nikomu nevadilo.

Jako další adeptka pro tento post byla z klobouku vytažena režisérka Helena Třeštíková. Její kvality filmové dokumentaristky jsou nesporné. Ale kdo ji kdy viděl řídit nějakou, byť sebemenší organizaci? Kdo kdy slyšel od ní jedinou koncepci či představu, jak má vypadat kulturní politika státu, a zda stát nějakou kulturní politiku vůbec má mít? Jandák i Štěpánek byli výkonní umělci. Oba ale při svém vstupu do úřadu deklarovali jasnou vizi, se kterou bylo možno nesouhlasit. Dnes žádnou vizi neslyšíme, od politika, ani od umělkyně. Ani od nikoho jiného. Jako by to bylo jedno, kdo na post ministra kultury usedne. Hlavně, když se tím uspokojí nějaká koaliční aritmetika.

Bude-li nová česká vláda sestavována stejně ledabyle, jako se diskutuje o ministerstvu kultury, pak nic dobrého nečeká nejen kulturu, ale ani nikoho a nic jiného.

Petr Žantovský