Zesnulý filosof a básník Egon Bondy ztělesňoval jeden evropský unikát – utekl ze svého domovského prostředí do prostředí jazykově téměř identického, ale kulturně mu bližšího. Podobně pendlovali mezi Pyrenejským poloostrovem a různými zeměmi střední a jižní Ameriky intelektuálové prchající před aktuálně vládnoucími autoritativními režimy – a vcelku bez ohledu na jejich ideová znaménka – Franco, Allende, Perón či Pinochet, před každým z nich měl někdo vážný důvod utéci. Zpravidla tam, kde se dobře domluvil. A nejen ve smyslu jazykové srozumitelnosti, ale hlavně ve smyslu mentálního porozumění a kulturní blízkosti.

Konkrétně Bondy se odstěhoval na Slovensko formálně kvůli rozdělení federace. Jako Čechoslovák nechtěl české občanství, tak si z trucu vzal slovenské. Také – a to u něj nikdy nebyl malý motiv – na sebe tímto gestem náležitě upozornil a vyprovokoval diskusi – fanoušků i odpůrců. Bondy ale šel najisto. Věděl, že přemístěním do slovenského jazykového a kulturního prostředí nic neriskuje. Naopak. Možná i trochu počítal s tím, že jako věhlasného, ale v Praze už pozapomínaného velikána si jej v Bratislavě budou považovat a hýčkat. Což se konec konců v míře, kterou umožnil sám Bondy, i naplnilo.

Bondy však byl jen jedním z viditelných symbolů hlubší intelektuální migrace v mezích federálních hranic. Gustáv Murín zmiňuje některé případy, kdy se dýchalo svobodněji Slovákovi v Praze. Já bych přidal příklady, kdy Češi museli za prací do Bratislavy, aby vůbec mohli přežít. Díky větší toleranci slovenských úřadů fungovali v mezích oficiální kultury třeba čeští tvůrci televizního cyklu Okna vesmíru dokořán - Jiří Grygar a Vladimír Železný.   

Ano, TEN Železný, co pak držel největší soukromou televizi východního bloku, v 80. letech nesměl do České televize v Praze ani vstoupit, ta Slovenská v Bratislavě jej úspěšně a dlouho živila. A abychom nezůstali jen u oficiální scény, slovenská metropole se stala útočištěm i pro osoby a aktivity neoficiální. Působil tu od 80. let například také ineditní vydavatel František Hrabal (CAD Press), který mimo mnohé jiné ediční aktivity (vydával třeba revue mladé poezie Antagon) stál u projektu kompletního samizdatového vydání Bondyho filosofických spisů (několikasvazkové dějiny filosofie, studie o Buddhovi atd.).

Ono totiž platí jednak, že doma nebývá nikdo prorokem, ale také že takto přivandrovalí kulturní „exoti“ vnesli do atmosféry nové domoviny neznámé vzruchy a impulsy, a byli přijímáni jako vítaná inspirace i alternativa.

Jsou i jiné typy migrace, pro zjednodušení řekněme: kariérní. Zůstaneme-li na mediálním poli, vybaví se nám Martin Šimečka v pražském Respektu či Petr Šabata v bratislavské Pravde. Zvláštním případem je dnešní ředitel Slovenské televize Radim Hreha, který po roce 1989 spoluzakládal pravicovou politickou scénu na východě Slovenska, v Košicích, pak jej odtamtud političtí rivalové vyštípali – až do Česka, kde žil mnoho let a kde také získal novou odbornost v mediálním průmyslu. Na Slovensko se vrátil jednak kvůli kariérní výzvě, jednak kvůli politické atmosféře, která to umožnila.

V každém ze jmenovaných příkladů, z minulosti i přítomnosti, lze najít – přes všechnu různost – jeden společný prvek. Tato migrace je totiž prospěšná a užitečná zpravidla oběma účastným stranám: migrantovi samotnému i prostředí, do něhož se přesouvá. Pokud, jako v česko-slovenském případě – to navíc usnadňuje jazyková blízkost a kulturní souřadnost, tím lépe. Je to totiž také – mimochodem – jedna z mála cest, jak čelit modernímu nacionalismu. Infiltrace osob a myšlenek je argumentem proti politicky prosazované etnické čistotě a národnostní homogenitě. Samozřejmě za předpokladu, že se imigrant dokáže s novým prostředím sžít a respektuje jeho pravidla a tradice.

Větší kulturní otevřenost se nabízí ještě jedním směrem: k Chorvatsku. Jeho jazyk je ze všech slovanských jazyků češtině a slovenštině nejblíže, chorvatská mentalita je evropská, dobře srozumitelná, tamní kulturní kořeny – přes všechnu historickou různost – jsou podobného zrna jako ty naše. O čemž ostatně psal už v půlce 19. století Karel Havlíček Borovský, který souběžně chválil kulturu Ilyrů a varoval před nekulturností Rusů. Ovšem – Havlíček sám byl ztělesněním toho, jak nebýt doma prorokem. Je ostudou celé Evropy, že nechává Chorvatsko za dveřmi.

Súvisiace články:

• Požehnanie kultúrnej alternatívy