Minulý režim byli svým způsobem úsměvný. Na každém kroku nás provázely aktivity, které byly považovány za dobrovolné, měly vyjadřovat spontánní vztah občana k vlasti, jeho řádu a institucím, a přesto všichni dobře věděli, že jde o věci povinné, a to existenčně.

Jejich neplnění se trestalo – kariérní a mzdovou stagnací, nemožností prosadit děti na vyšší stupně škol, ve vybraných případech i policejní šikanou. Ten krajní případ se týkal situací, které měly nebo mohly mít politický charakter či interpretaci: příkladně neúčast na (dobrovolném) průvodu 1.máje, neplnění (dobrovolně přijatých) závazků pracovního kolektivu, nepřijetí (dobrovolného) členství v některé z organizací typu SSM, SČSP, ROH atd. Pokud jste se dopustili něčeho podobného, mohli jste dříve či později najisto počítat se zájmem veřejných i neveřejných orgánů činných v trestním řízení, a samozřejmě také spojených šiků podnikových kádrováků a domovních udavaček. Náhle propuknuvší choroba, která vás sklátila ausgerechnet den před svátkem práce nebo před (dobrovolnou) sobotní brigádou v akci Z, byla cestou k přesunu z množiny osob inertních do množiny osob podezřelých. Nečlenství v nějaké převodní páce socialismu se muselo složitě a zpravidla dosti nedůstojně zdůvodňovat, zejména vlastní osobnostní nezralostí. Příslušná organizace si pak vzala dozor nad vaším osobnostním zráním a pokusila se vás vylepšit do stavu, kdy jste byli na členství již zralí. Pokud jste ani tehdy nekývli, pokračoval váš společenský sešup do nejnižších kategorií občanů, kteří ač deklarovaně rovni jeden druhému, bývali ve svých právech po čertech kráceni.

Tyhle staré bajky připomínám proto, abychom se rozvzpomněli. V dnešní atmosféře honu na čarodějnice v nás a kolem nás se lze záhy dočkat toho, jak na stránkách denního tisku budou zveřejňovány seznamy členů Pionýrské organizace mezi léty 1972-1989 s varovným vykřičníkem, že jde o latentní zločince, kteří chtějí zavést naši mladou demokracii na scestí. Bude se citovat z pionýrského slibu, kde šlo nepokrytě o propagandu komunismu a boj s jeho „nepřáteli“. Platila kariérní triáda „Pionýr – svazák – komunista“. Proto tedy padni komu padni, že…

Přitom se zapomíná na několik věcí. Jednak na to, jak se hned po listopadu 1989 nesl společností refrén o třech slovech: „Nejsme jako oni“. Tato věta měla dvojsečný účinek. Jednak omilostnila různé skutečné viníky předchozího režimu v tom jediném okamžiku, kdy je bylo možné potrestat, tedy v okamžiku těsně po pádu režimu, když nový režim stál na pevných nohách a mohl si dovolit luxus revolučního práva. Volat po krvi osmnáct let poté je výsměch.

Jednak ale také věta „Nejsme jako oni“ měla znamenat, že vymažeme ze svých návyků podezřívavost, kádrováctví, názorový rasismus. Nebudeme soudit druhé podle jejich postojů, jimiž vyjadřují svůj pohled na svět, ale výlučně podle jejich činů, jimiž škodí nositelům postojů a pohledů jiných. Připomínalo se v té souvislosti krásné Voltairovo: „Nesouhlasím s tvým názorem, ale budu se bít za tvé právo jej vyslovovat.“ Zapomněli jsme na podstatu svobody.

Vyměnili jsme ji za různé formy a typy nesvobod. Potřebovali jsme znovu organizovat své životy. Pocítili jsme absenci Velkého Bratra, který za nás rozhodoval nesnadná dilemata a přebíral veškerou odpovědnost. Ono je totiž o tolik pohodlnější delegovat své svobody na někoho jiného, a pak se na něj vymlouvat. A co víc: mít v něm fackovacího panáka, terč posměchu, kanál, do něhož pouštíme všechny své komplexy a nespokojenosti. Říkalo se tehdy: za všechno můžou komunisti. Byla tuhá zima, za to mohou komunisti. Je málo švestek, za to můžou komunisti. Není v obchodech toaletní papír, za to můžou komunisti. Na „toho nahoře“ jsme se vymlouvali před vztyčeným ukazovákem kategorického imperativu, když jsme utíkali z práce v pátek v poledne na chaty s autem plným nakradeného materiálu: kdo nekrade, okrádá rodinu. Kradeš přece jen komunistům. Je to ze státního, a z toho krev neteče. Všechny tyto návyky nám tečou dosud krevními řečišti jako infekce.

Není pak divu, že když se ustavily svobodné instituce nového režimu, politické strany, spolky, zájmová sdružení, profesní organizace či komory, přinesli jsme do nich jako genovou zátěž ty zlozvyky z minula. Třeba ten, který se druhdy vyjadřoval heslem „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Proto jsou členství v některých organizacích povinná, jiné organizace či komory o uzákonění takové povinnosti usilují. Dává jim to totiž moc, určovat, co (a kdo) je s námi a co proti nám.

Vezmu příklad z novinářství. Kolik už bylo úvah o smyslu organizace zvané Syndikát novinářů. Vznikla z potřeby očistit novinářský cech od ostudné tradice spolupráce s minulým režimem. To bylo negativní vymezení. Bylo naplněno velmi rychle. A už nikdo nikdy nepřišel s pořádným vymezením pozitivním. Co taková organizace má dělat? Není odborovou centrálou, nemá tedy žádné pracovněprávní pravomoci. Není ani komorou, tedy nevydává svým členům licence k výkonu povolání. Není dnes ničím, jen spolkem lidí, kteří dobrovolně nosí nějakou průkazku, která nic podstatného neznamená ani nepřináší.

Přitom snahy o redefinici Syndikátu byly. Oběma směry, odborovým i komorovým. K ničemu se nedospělo, a je to možná dokonce i dobře. Představit si, že Syndikát organizuje demonstraci nezaměstnaných novinářů v centru Prahy, si lze docela dobře. V jiných zemích (třeba v Polsku) to není jev nevídaný. Jen by asi o podobné vymezení Syndikátu neměli zájem ani sami jeho členové a aktivní novináři. Ale představit si Syndikát jako ústřednu, která za úplatu (a při splnění nejasných kádrových předpokladů) vydává povolení k výkonu žurnalistické práce, je naprosto absurdní. Žurnalista přece svou práci vykonává ze dvou důvodů: jednak si ji od něj objednal zaměstnavatel, vydavatel, jednak je k ní motivován osobním postojem. Chce se vyjádřit ke stavu věcí okolo nás a novinářství považuje za optimální prostředek. Žádná komora mu do toho nemá co mluvit. Už proto ne, protože z něj žádná komora nesejme odpovědnost za to, co napíše, zveřejní.

Při odůvodňování existence profesních komor (lékařské, advokátní atd.) a povinného členství v nich se nejčastěji argumentuje etickými regulemi příslušné profese. Kdo poruší etiku advokáta, nesmí být členem komory. Nesmí tedy u soudu zastupovat klienta. To je správné. Kdo nectí pravidla, ať na správném hřišti nehraje. Ale k čemu je ten mezistupeň, ta komora? Každý přešlap pravidel se v profesním světě (a v tom právnickém dvojnásob) velice rychle roznese. Advokát, porušující etické paroly, nemůže být dlouhodobě úspěšný, protože si jeho služby nekoupí žádný seriózní klient. Pravidla nerespektující právník se stane pro svého klienta stigmatem a vstupenkou k prohře. Tím do hry vstoupí ona slavná neviditelná ruka trhu. On ten trh totiž má také svoji psychiku, a to velice jemnou a citlivou. Na to se rádo zapomíná.

Ti, kdo chtějí diktovat ostatním svoji vůli, popírají smysl svobodného uspořádání věcí a základní lidskou svobodu volby. A nic na tom nezmění ani sebelíbivější zdůvodnění.

A jsme zpátky u těch nešťastných pionýrů. Tato organizace, stejně jako většina podobných v té době, žila především z potřeby režimu vyvolávat dojem všelidové účasti na dění. Ale také z potřeby mnoha členů těch organizací nechat rozhodování o sobě samém na někom nade mnou. Je to přece o tolik pohodlnější. Ten, kdo tehdy neměl potřebu nechat o sobě rozhodovat pionýrské a jiné vedoucí, patrně bude týž, kdo bude cítit úkorně, když mu nějaká profesní komora upře právo odpovídat za své profesní chování a jednání dnes.