JeToTak.sk - úvodná stránka

Výber z blogov

CETA – Pyrrhovo víťazstvo

Európska komisia nakoniec pretlačila dohodu CETA napriek veľkým výhradám viacerých vlád a napriek silným sociálnym protestom. O sile ...

[Joachim Becker]

Propaganda sú tí druhí

V roku 1953 vypukli v bývalom východnom Nemecku nepokoje. Bertolt Brecht ako reakciu napísal báseň Riešenie. Vedenie krajiny lamentovalo, ...

[Richard Filčák]

Odporovať Číne je strategický záujem Slovenska

Čína nie je a ani tak skoro (ak vôbec) nebude najväčšia ekonomika sveta, Európska Únia je. Kto to nevie nerozumie ekonómii ani politike. ...

[Peter Weisenbacher]

Slavoj Žižek: Utahovat si z Fukuyamy je snadné

Kríza žánru | Autonómna zóna | Costas Douzinas | 28.04.2011

_ma_small

Filozof Slavoj Žižek tvrdí, že není velkým optimistou ohledně širokého politického a ideologického zápasu v Evropě.

Vzdává však hold demonstraci britských pracujících, která se konala 26. března, a uznává, že jsme svědky probouzení „určitého druhu autentické levice“, která je jedinou nadějí při obraně evropských hodnot. Greek Left Review se Slavojem Žižkem a profesorem práv Costasem Douzinasem hovořila právě 26. března na univerzitě Birkbeck v centru Londýna. Zatímco půl milionu demonstrantů mířilo do Hyde Parku, Žižek zdůrazňoval, že sociální mobilizace a vznik evropské solidarity mezi pracujícími jsou jedinou cestou k prolomení kruhu, kterým neoliberální technokraté a náboženští fundamentalisté sevřeli Evropu.

 

Dnes jsme v Británii svědky největšího protestního pochodu od zahájení války proti Iráku. Po roce sociálních nepokojů v mnoha evropských zemích se navíc otevírá možnost zrodu určitého nového typu solidarity. Může taková solidarita něčeho dosáhnout a je vůbec možná? V čem dnes vlastně spočívá evropský projekt?

SŽ: Dovolte mi parafrázovat slogan z května 1968: Není to možné, ale je to nezbytné. Pokud pod pojmem Evropa myslíme to, za co stojí bojovat -- například odkaz rovnostářství, ideu solidarity, sociální stát a tak podobně -- pak je to možná to jediné, z čeho můžeme čerpat naději. Evropa sama přitom nejenže svůj projekt v současnosti realizovat nemůže, ona ani neví, v čem vlastně spočívá. Dnes, v tento slavný protestní den, mám radost z toho, že mohu opravit svou předchozí analýzu, podle níž má dnes člověk v Evropě jen dvě možnosti: na jedné straně prokapitalistické liberální strany, které zároveň mohou být například v otázce lidských práv, potratů a podobně progresivní, a na straně druhé jediný příklad skutečně vášnivé politiky, kterou jsou krajně pravicové protipřistěhovalecké formace. Tvrdil jsem, že pokud bude mít člověk na výběr jen mezi těmito dvěma možnostmi, bude to náš konec. Nyní ale říkám, že naději pro Evropu spatřuji v tom, že se probouzí určitý druh radikální či autentické levice.

 

Zatímco Evropa znovu objevuje radikalismus, jsme svědky revolt po celém Blízkém východě. Lze najít nějaké pojítko mezi revoluční vlnou v Africe s tím, co se odehrává v Evropě?

SŽ: Standardní, čili neoliberální ideologický model je očividně v krizi. Z mého pohledu se události na Blízkém východě s vývojem v Evropě navzájem doplňují. Kapitalismus se totiž v Evropě, ale nejen tam, dostává do krize. Události v Egyptě přitom byly jak projevem autentické demokracie, tak ale i voláním po ekonomické spravedlnosti. Shledávám přitom ale obzvláště zajímavým to, že Egypťané a další Afričané ve skutečnosti demonstrují cosi mnohem důležitějšího. U nás na Západě je oficiálním snem šíření západní demokracie, ale ve skrytu duše jsme přitom nikdy nechtěli, aby ostatní začali být stejní jako my. Standardní evropská rasistická reakce stále vychází z rámce, podle něhož bychom byli rádi, kdyby se z Arabů stali demokraté, ale…  vždyť oni jsou přece tak primitivní! Davy tam přece nelze pozvednout jinak než s pomocí náboženského fundamentalismu nebo antisemitského nacionalismu. No a teď jsme dostali přesně to, co jsme chtěli: sekulární povstání, které v některých případech dokonce překonává i náboženské linie. (Koptové a muslimové se v dnešním Egyptě modlí pospolu).

My ale namísto radosti pociťujeme úzkost: „Kam tohle povede?“ Nejenže ale nyní máme důkaz, že veškerá nedůvěra vůči demokratickému potenciálu Arabů byla falešná, ještě důležitější je, že máme důkaz i o tom, že demokracie není jen naše, ale že je univerzální. Tyto události jsou přitom opravdu nejen projevem autentické demokracie, jsou i voláním po ekonomické spravedlnosti.

Měli bychom se proto nyní znovu podívat na staré události, jakou byla třeba Chomejního revoluce v Íránu, a přehodnotit je. Nyní je totiž zřejmé, že Chomejního revoluce nebyla jen obyčejným fundamentalistickým převzetím moci. Měli bychom mít na paměti, že dobrého půl druhého roku tam probíhal ostrý vnitřní boj, který klerikům následně umožnil chopit se moci. Chomejního revoluce byla totiž zároveň explozí emancipačních snah, které se dnes vracejí prostřednictvím Músávího Zeleného hnutí. A to je nejdůležitější poučení: Musíme vystoupit z myšlenkového kruhu, v němž máme volbu jen mezi prozápadními liberály, nebo náboženskými fundamentalisty.

A tady se dostáváme ke klíčovému bodu: Proč se nyní soustředíme na Libyi? Protože nám to umožňuje znovu zavést normalizaci. Libye zapadá do našich standardních západních klišé: Kaddáfí je bláznivý vůdce, jeden z osy teroru a tak dále. V tom jsme pevní v kramflecích. Díky tomu můžeme zaplout do našeho starého známého boje proti fundamentalistům a média díky tomu mohou mlčet o tom, co se odehrává v Bahrajnu, kde saúdská armáda otevřeně potlačuje demokratický zápas, stejný jako v Egyptě. Kde je v tomto případě Obama, kde jsou západní vůdci? Mou jedinou nadějí je, že tento proces jednou skončí. A oním koncem je jednoznačně Saúdská Arábie.

 

CD: K myšlence opakované normalizace bych podotkl, že má ještě jednu rovinu. Libye totiž západním mocnostem nabízí možnost vrátit se do 90. let minulého století, k myšlence humanitárních intervencí, která byla po katastrofách v Iráku a Afghánistánu na ústupu. Teď nám ale Sarkozy, Cameron a možná v menší míře i Obama říkají, že jsme tam kvůli záchraně civilistů. Takový druh kosmopolitní rétoriky nyní může Západu pomoci reorganizovat nebo restrukturovat ideologické hřiště kolem jeho image coby humanitární síly.

 

 

Lidové hnutí je ale bombardováním a zabíjením lidí omezováno. Jak bychom se k tomu měli stavět?

SŽ: Situace v Libyi je objektivně zmatečná, nemyslím si, že je jasná. Nechovám ke Kaddáfímu žádné sympatie, ale zároveň si nemyslím, že to, co se v Libyi odehrává, je totéž, co v Egyptě nebo jinde. Nemůžeme jednoduše říct, že tu máme zlého tyrana, kterému se jeho lid vzepřel. Jsme totiž svědky snad všech druhů tenzí včetně těch kmenových, a právě proto se Libye Západu tak líbí. Západu se týž fenomén líbil i v bývalé Jugoslávii. Tam proti sobě také nebojovaly politiky, ale kmeny. Jediné, co můžeme udělat, je Libyi prostě ignorovat, vyhnout se jí. Pro mě je totiž mnohem důležitější, co se dnes děje v Egyptě. Jak jsem mnohokrát zdůrazňoval, Egypťané jsou krásní lidé – a při pohledu na jejich revoltu jsme všichni brečeli. Podobné rozdychtěné okamžiky jsou ale svým způsobem levné. Důležité je, co se bude dít teď. Jak bude duch revoluce institucionalizován?

 

CD: Jsme tam svědky posunu společnosti od zastupitelské ke společnosti, v níž se vůle voličů může i prosadit.

 

SŽ: Bylo by velmi smutné, kdyby se Egypt do budoucna stal jen o něco prozápadnější, proliberálnější kapitalistickou společností. Je proto důležité sledovat, jak se formují tamní odbory, jak se organizují studenti a podobně. Skutečný zápas totiž trvá dál. A z hlediska vývoje v celém regionu považuji za klíčové, co se stane v Saúdské Arábii a bohatých emirátech. Právě v nich je pokrytectví Západu vidět ve své nejčistší podobě – je to očividný paradox. USA si dělají starosti o lidská práva a označují Írán za zlo. Je mi líto, ale pokud si někdo dělá starosti o práva žen na Blízkém východě, Írán je ve srovnání se Saúdskou Arábií ráj. Dokonce i Ahmadínežád jmenoval do své vlády dvě ženy. Přátelé mi tvrdí, že íránští muži jsou naprostí idioti. Pokud prý tam půjdete něco vyřizovat na ministerstvo, i na takové, v jehož čele je muž, budete se muset obrátit na úřednici, abyste dosáhli toho, co potřebujete. Ve všech emirátech naopak máte jakési novodobé nevolnictví, pokud ne rovnou otrokářství, s mnoha dělníky z Filipín… Myslím, že důležité bude všechna tato fakta jasně ukázat a postavit je proti sobě.

 

 

Teoretická otázka: V řeckých levicových novinách a na internetu se objevuje řada článků, podle nichž kdokoli, kdo se považuje za lacanovce, nemůže – na základě Lacanovy diskuse se studenty z května 1968 -- podporovat myšlenku revoluce. Je lacanovská pozice nutně nerevoluční? Může se v rámci lacanovské vize zrodit revoluční politika?

SŽ: Opak bych netvrdil. Lacan spíš nebyl bezpodmínečně revoluční. Já tvrdím toto: jak se ve změti současných ideologických protichůdností stalo, že v našich tolerantních společnostech máme stále více omezení a stále více obav? Máme sexuální svobodu, která ve svém důsledku znamená, že polovina z nás je impotentní a frigidní a tak dále. Už jen pro pochopení tohoto fenoménu potřebujete něco jako lacanovskou teorii. Samozřejmě bych s tímto postulátem ostře nesouhlasil, pokud byste ho vnímal jako svého druhu liberální moudro („Chtěli jste si hrát na revoluci, tak dostanete nového pána“). Nevnímám Lacana jako omezení, jako součást té nouvelle philosophie anticommuniste (tvrdící, že po revoluci následují gulagy). Nicméně pravdou je, právě to byl problém komunistických revolucí 20. století.

Vyplývá z toho pro nás okamžik pravdy. Co bude následovat? Jak se dokážeme účinně vyhnout novému teroru? Myslím, že tyto otázky jsou zcela legitimní. Já ale říkám cosi víc. Lacan je jasně rozporuplný, často odporuje sám sobě. A velkou otázkou dneška – na níž levice stále nemá dobrou odpověď – je, co se to vlastně odehrává v rovině ideologické. Myslím, že všem paradoxům dneška nelze porozumět bez psychoanalýzy.

Uvědomujeme si vůbec, v jak podivných společnostech to vlastně žijeme? Rád uvádím tento příklad. Před lety při volbách v Británii BBC vysílala pořad, v němž se tázala, který politik je mezi lidmi nejvíce nenáviděný. První místo obsadil Tony Blair. A o týden později vyhrál volby. To mě zneklidňuje. Existuje určitá míra sociální frustrace, kterou prosté hlasování do parlamentu nezobrazí. Nejsem proti demokracii. Za socialismu jsme rádi říkali: „Dej mi pokoj s ideály. Podívej, jak ten socialismus ve skutečnosti vypadá.“ Buďme ale upřímní a říkejme totéž i dnes. Dívejme se na to, co parlamentní demokracie řeší a co nikoli. Vždyť pokud máte rádi demokracii a vášnivě se s ní ztotožňujete, měli byste se o ni strachovat. Funguje efektivně? Dokáže zvládnout sociální nespokojenost? Měli bychom hledat řešení. Podívejte, co se odehrává v Latinské Americe. V některých případech jejich řešení spočívají v kombinaci zastupitelské demokracie (model Luly nebo Morálese) a sociálních hnutí.

A není snad stále zřejmější, že se z demokracie stává čím dál vyprázdněnější rituál? Dokonce i když v jejím rámci volíme, nevíme, pro co hlasujeme. Podívejte třeba na NAFTA, jednu z klíčových ekonomických dohod. Nikdo se na ni neptal. I v Kongresu byli více či méně vydíráni k tomu, aby ji schválili, a jejích 5000 stran nikdo nečetl. Vy v Řecku jste ve stejné situaci. Odborníci vám poskytují své unikátní názory na cosi, o čem si nemůžete utvořit vlastní názor: „Sorry, lidi, taková jsou fakta!“ A to je ještě otázkou, jestli vám vůbec říkají pravdu a jen vám nelžou. Je na čase se začít ptát: Je tento systém naším jediným horizontem? A pak si pamatujme, že experti rádi a často podvádějí. Nebo jsou snad opravdu upřímní? 

Vzpomínám si na konec 90. let a velkou ekonomickou krizi ve východní Asii. Ti velcí liberální ekonomové tehdy napadali malajsijského premiéra Mahathira Mohameda za to, že chtěl, aby stát převzal kontrolu nad všemi bankovními transakcemi v zemi. Fungovalo to přitom naprosto triumfálně. Dokonce ale i v našem existujícím prostoru nejsou pravidla pevně nastavená tak, jak se nás snaží přesvědčit ideologové neoliberalismu. V té době totiž Schroeder vyhodil z funkce Lafontaina, který chtěl v Německu zavést totéž. Prostě zapomeňte na nápad, který se hodně líbil i Tonimu Negrimu, tedy na mizení státu a zrod globálního impéria. Stát je totiž stále více a více důležitější.

 

Jsme svědky snah neoliberálů dosáhnout konce dějin?

SŽ: Je to trochu složitější. Utahovat si z Fukuyamy a jeho konce dějin je snadné. Vsadím se ale, že dobrých 90 procent současných levicově orientovaných lidí jsou ve skutečnosti fukuyamovci. Nebo tomu tak bylo přinejmenším ještě před pár lety. Nepokládají si totiž žádné velké otázky, jejich alternativní modely nejsou jasné. I ta nejradikálnější rétorika, která zaznívala na sociálních fórech v Porto Allegre nebo v Seattlu, byla v zásadě jen moralizováním. Existuje ale nějaký pozitivní model? Je velmi snadné hrát kartu místních hnutí a organizovat se na lokální úrovni. To ale žádným modelem není. Nevěřím v onen Negriovský sen, podle něhož dav jednou převáží a nějak dosáhne změn. Naopak, musíme přijmout potřebu určitého regulačního aparátu. Na své hranice si totiž sáhly nejen standardní sny o sociální demokracii a státním socialismu, ale i sny o sovětských radách nebo bezprostřední místní demokracii. 

 

Jak tedy organizovat širší odpor?

SŽ: Nejsem pesimista, ale nemyslím si, že víme tolik, kolik si myslíme, že víme. Nemám dojem, že bychom měli to, čemu Frederick Jameson říkal kognitivní mapování. Někteří levicoví lidé si myslí, že víme, co se dnes děje s kapitalismem a neoliberály, a nevíme prý jedině to, jak mobilizovat masy. Osobně si myslím, že ve skutečnosti ale vůbec nevíme, co se děje. Z krátkodobého hlediska proto optimista nejsem. Nemohu vám dát recept, co dělat. Jediné, co vím a na čem trvám, je to, že budeme donuceni něco udělat, a pokud ne, ocitneme se v nové autoritářské společnosti.

Teď je ta doba, kdy se rodí utopie. Utopie vymýšlíte, když jste po uši v průšvihu a nemůžete dělat nic jiného. Zrovna vy v Řecku jste nyní nuceni hledat nápady jak zavést lidovou kontrolu, jak by měl fungovat stát a podobně. Je to z mého pohledu takřka tragická pozice. Neberu to ale jako argument, který by ospravedlnil, že budeme dál žít jako dosud. Pokud bychom to udělali, nechtěl bych v takové společnosti žít. Myslím, že tu máme jasné náznaky, že vstupujeme do nějakého nového typu liberálního kapitalismu s novými formami apartheidu při současném zachování osobních svobod. Budete se moci osobně vyjadřovat k čemu chcete a jak chcete, ale mobilizace lidí bude čím dál slabší. Už se proto nemůžeme déle držet té staré Marxovy poučky, podle níž prý víme, kam míří dějiny. Dějiny totiž míří do propasti.

Převzato z řeckého webzinu Greek Left Review (28. října 2011)

 Slavoj Žižek

Slovinský filozof, mimo jiné i mezinárodní ředitel Institutu humanitních věd Birkbeck při Londýnské univerzitě.

 Costas Douzinas

Profesor práv a ředitel Institutu humanitních věd Birkbeck při Londýnské univerzitě.

Text vyšiel na http://www.literarky.cz/ ktoré sú partnerským médiom jetotak.sk v Čechách

Bookmark and Share

Hodnotenie

7

Tento článok zatiaľ hodnotilo 69 čitateľov

Ako funguje hodnotenie článkov?

Diskusia

Naposledy pridaný: 01.05.2011 (s)

Diskusia k článku obsahuje 36 príspevkov


Odporúčame

Video

Čo s utečencami? vačší format, videoarchív


Fotoreport

Výstava v átriu

Čoskoro otvoríme našu fotogalériu.

Occupy Wall Street
Occupy Wall Street 5 Occupy Wall Street 4 Occupy Wall Street 3 Occupy Wall Street 2 Occupy Wall Street 1
Kreacionistické múzeum Petersburg (5) Kreacionistické múzeum Petersburg (4) Kreacionistické múzeum Petersburg (3) Kreacionistické múzeum Petersburg (2) Kreacionistické múzeum Petersburg (1)

Copyright © 2007 - 2016 jeToTak.sk. Všetky práva vyhradené. ISSN 1337-8872

Využívame spravodajstvo z databázy ČTK, ktorej obsah je chránený autorským zákonom. Prepis, šírenie, či ďalšie sprístupňovanie tohoto obsahu či jeho častí verejnosti,
a to akýmkoľvek spôsobom je bez predchádzajúceho súhlasu ČTK výslovne zakázané. Copyright (2003) The Associated Press (AP) - všetky práva vyhradené.
Materiály agentury AP nesmú byť ďalej publikované, vysielané, prepisované alebo redistribuované.

Design by MONOGRAM and Maroš Schmidt, Technology by MONOGRAM – TYPO3 Specialist