Přiznám se, že i na mne zapůsobily depresivně prvostránkové palcové titulky citující rakouského prezidenta Heinze Fischera jenž se pustil do nápravy "těžkého bezpráví", způsobeného tzv. sudetským Němcům prostřednictvím československých, tedy dnes českých i slovenských ústavních zákonů, jež jsou za naší západní a v tomto případě i jižní hranicí rostoucím počtem politiků vytrvale nazývány "benešovými dekrety".

Když jsem ten
první nápor poněkud vydýchal, ulehčilo mi částečně vědomí,
že se na titulní strany dostala konec-konců důležitější informace,
než nekonečné plkání českých (a slovenských) politiků, kydajících
na sebe navzájem hnůj, anebo informace o vulgaritách části mládeže
a tzv. celebrit, včetně těch, co uprostřed hospodářské krize
utrácejí nejspíš pochybně získané peníze například fyzickým
i morálním zaneřáďováním Vysokých Tater koňskými hrátkami
na Štrbském plese.

S výroky rakouského prezidenta, v rámci jeho "urputného" boje o znovuzvolení
proti paní Rosenkranzové z pravicové nacionalistické strany, jež
měla na vítězství pramalou šanci, se člověk může aspoň pustit
do polemiky, což tímto činím.

Mým prvním argumentem je, že svými výroky rakouský prezident sotva
odláká nějaké hlasy od hrstky voličů paní Růžověncové (Rosenkranzové),
či od třetího, zcela bezvýznamného "protivníka"a to by měl jako
zkušený politik dobře vědět sám. Ostatně, ty
její hlasy ke svému zvolení sotva potřebuje, což snad také sám ví.

Život mne  naučil, že sousedství ne vždy nutně k dobrému
přátelství přispívá.  Tím spíš to platí o sousedech s nimiž
jsme dlouhodobě  vždy nejlepší vztahy neměli, i když dnes třeba
velmi dobré vztahy máme. Ale i v rámci dnešních dobrých vztahů
jsme se poučili, že naši západní i jižní sousedé ve svém domácím
politickém boji - obzvlášť v tom předvolebním - rádi zahraničněpolitické
argumenty používají.

V Německu jsou bývalí čeští  a slovenští Němci a jejich
potomci několikasettisícovou skupinou voličů a získat jejich většinu,
či dokonce všechny na svou stranu může volby rozhodnout, obzvlášť
v Bavorsku, či v Bádensku-Würtembersku, kde jich většina žije.To
ve volebním boji využívali kancléři Kohl i Schröder. Za komunistů
se tato karta ovšem nehrála.

V Rakousku jich žije podstatně méně, takže dosud nestálo
za to  tuto kartu ve volebním boji hrát. Místo toho je od sedmdestých
let minulého století užitečným nástrojem předvolební zahraniční
politiky jakási protijaderná pseudoekologie. Kořeny má v jaderné
elektrárně, postavené poblíž hranice s Československem i Maďarskem.


Po "katastrofě" jaderné elektrárny ve státě Tennesee v USA na ostrově
"Three mile" se Rakušané rozhodli svou první jadernou elektrárnu
vůbec neuvést do provozu. To bylo v sedmdesátých letech dvacátého
století. Rakouští zelení tenkrát začali svou nejadernou neelektrárnu
čím dál úspěšněji používat v politickém boji a jak jejich
úspěchy s touto pomocí rostly, převzaly stejné metody postupně
i ostatní strany. No a protože problém už není předmětem názorových
rozdílů mezi stranami v Rakousku, stal se účinným nástrojem předvolební
zahraniční politiky. Která strana dost silně neútočí na jádro
u sousedů ztrácí body.  Sousedy ale asi nejsou Švýcaři - jejich
jaderná zařízení jsou sice blízká, ale zřejmě neškodná.

V rámci důsledné protijaderné politiky si ale, nejen v Rakousku,
sotvakdo
všimnul, že na Three Mile Island se vlastně v podstatě žádná
ekologická ani lidská katastrofa nestala, naopak událost  spíš
potvrdila účinnost bezpečnostního systému. To je ovšem i problém
Američanů - ze šoku se pomalu vzpamatovávají teprve v posledních
letech, hlavně aby setřásli rostoucí energetickou závislost na
zahraničí.

Dostávám se k polemice s některými tvrzeními Heinze Fischera.

Nemá smysl přít se o to, co snad je a co není těžkým bezprávím
- konec konců v porovnání s čím? Ale tvrdit, že toto "těžké
bezpráví" nebylo legalizováno jinými evropskými státy je mírně
řečeno nepravdivé. V  Postupimské dohodě je to černé
na bílém formulováno, dovolím si připomenout, že poté, co  o této
otázce jednali spojenci už  v Teheránu v roce 1943 a později i na
Jaltě.
Co je a co není legalizace by měl nedvojznačně vysvětlit rakouský
prezident,
jenž termín použil.

Že by vyjednání výjimky o neplatnosti  evropské charty lidských
práv pro ČR nemělo ve skutečnosti na tzv benešovy dekrety žádný
vliv jak Heinz Fischer tvrdí, je něco, co by měl kdokoli tento argument
používá také neoddiskutovatelně prokázat. To je dosud prakticky
nemožné. Já si dovolím poukázat,že charta lidských práv Rady
Evropy je co do obrany práv jedince mnohem silnější ale, jak prokázaly
některé žaloby k Evropskému soudu pro lidská práva, pochybnosti
v této otázce nepřipouští.

O československém prezidentu Benešovi se někteří lidé, manipulující
se slovy ba i s dějinami, občas i politici nejednou vyslovili mírně
řečeno nelichotivě. V knize svých pamětí například použila velmi
silná slova jistá Sidónie Dědinová, jíž jsem poznal v mnichovské
redakci rádia Svobodná Evropa, kam si občas chodila přivydělávat.
Nepochybně Beneš,tento mimořádně kompetentní expert
na především mezinárodní vztahy, měl své slabší a silnější
stránky. V politice ale jistě patřil do extraligy, na rozdíl od
většiny současných Čechů a Slováků, v tomto oboru dobře se
živících. Potvrdil to na příklad tím, že po nástupu Adolfa Hitlera
k moci v Německu se rozhodl poskytnout azyl a nabídnou československé
státní občanství nositeli Nobelovy ceny, největšímu tehdy žijícímu
něměckému spisovateli Thomasu Mannovi a jeho rodině, když, spolu
s tisíci spoluobčany utíkali z Německa do Československa. Mannovi
nebyli Židé, židé ani komunisté, ty  tisíce jiných
azylantů z Německa také ne. Utíkali ze své německé vlasti o život
a nepochybně
byli obětí, mírně řečeno, "těžkého bezpráví". Potvrdil to
svým poděkováním například  Klaus Mann jenž před i po druhé světové
válce navštívil Prahu, kde ho "zlý Beneš", zřejmě plný pocitu
msty a potřeby způsobit nepřátelům bezpráví, pozval k sobě na
hrad. Mann se o tom, s poděkováním a obdivem k Benešovi, také zmínil
v tisku i ve svých pamětech.
Pravda, tentýž československý prezident byl v roce 1937, v
těžké, krizové době Evropy i autorem výroku "...radši Hitler
než Habsburg...". Osobně jsem si jist, že toho nejednou litoval,
ba že se mu tento výrok svým způsobem historicky vymstil.

Pozdrav hlavy rakouského státu sudetoněmeckému Landsmannschaftu je
dost neobvyklý, ač se pan prezident tváří jako by to byla tradice.
Neobvyklost
potvrzuje i mluvčí konkurenční lidové strany  ÖVP k problematice
" vyhnanců"  Kapeller, když vítá stanovisko svého prezidenta
jako "změnu paradigmatu rakouské sociální demokracie". Ano, jde o
změnu paradigmatu, ale nemyslím, že vítanou. Dovolím si dodat,
že
jsme si s Heinzem Fischerem potykali, když jsem ho v letech 1996 a 98
přizval na pomoc sociální demokracii v české volební kampani. Byli
jsme spolu v několika městech, například ve Vsetíně pánů Čunka
a Topolánka. Tenkrát Heinz Fischer, předseda rakouského parlamentu,
pozdravy Landsmannschaftu neposílal a určitě by nic podobného neřekl.

Pár slov o tom, proč se domnívám, že jsem oprávněn se k této
problematice vyjádřit:

Jsem sice český občan ale nikoli Čech. Jako slovenský žid jsem
byl v životě několikanásobně vyhnán: Z rodného Slovenska fašisty
a nacisty , z rodného Československa komunisty a Sověty,
z Československa podruhé vlastními politickými spojenci, jimž jsem
pomáhal k moci, ale oni pak Československo zlikvidovali.

Má rodina nebyla nijak bohatá, žádné hrady či zámky nevlastnila,
ale o vše jsme přišli.  Bez restituce - po válce, či po pádu komunistického
režimu.  Ne místě rozpadajícího se domku, jenž mí rodiče v centru
Trenčína koupili doufaje, že  tam postaví domov své rodiny dnes
stojí částečně Prior, částečně chodník a silnice. O nějaké
náhradě nebylo ani řeči, , město dodnes pronajímá i ten chodník
stánkařům. Nebrečím, pokouším se být užitečný v obou nástupnických
státech.

Ale už v exilu, ve Švédsku, jsem se setkal s Karlem Kernem, bývalým
horníkem z Krupky a jedním ze zakladatelů německé sociálně demokratické
mládeže v Československu. Rychle jsme se spřátelili a stal jsem
se takřka členem jeho rodiny. Podotýkám, že německá sociální
demokracie byla v předválečném Československu členem všech vládních
koalicí až do roku 1935, po Mnichovském diktátu byli její členové
- pokud ze zabraných území neutekli -  mezi prvními obětmi henleinovců.

Skupina Karla Kerna - Seliger Gemeinde - nebyli ovšem jediní s ČSR
loajální čeští Němci v exilu.  Pravdou je, že se Kernova Seligerova
společnost za války v exilu s Benešem rozešla - její vůdce Wenzel
Jaksch totiž odmítal připojit se k oficiálním exilovým strukturám.
Po válce se přidali k Landsmannschaftu. Byli ale i jiní němečtí
sociální demokraté z Česka, tací, co se k Landsmannschaftu, kde
bývalí nacisté nebyli výjimkou, nepřidali. Například sdružení
bývalých
německých sociálních demokratů z ČSR jež vedl
dřívější mostecký poslanec Rudolf Zischka,  či Johan Wolfgang
Brügel, nezávislý historik v Londýně a mezinárodně uznávaný
expertna česko-sudetské vztahy.
Seligerova společnost je dnes jediná existující německá
sociálně demokratická skupina původem z Československa. Osobně
jsem, jako místopředseda české vlády,  byl tím českým politikem,
jenž přijal pozvání na jejich sjezd a poděkoval jim za antinacistický
boj během druhé světové války i za loajalitu k meziválečnému
Československu.

Byly nepochybně mezi českými Němci rozdíly, ani jedna ze sociálně
demokratických  skupin, či jednotlivci  se ale proti Československu
nepostavili. Poučil jsem se o tom také od Dr. Evy Hahnové, historičky,
jež pracovala v Mnichově v Collegiu Carolinu a nyní spolu s manželem
prof. Hahnem se zabývá česko-německou problematikou na univerzitě
Carla von Ossietského
v německém Oldenburgu. Od mého oblíbeného spisovatele a novináře,
rakousko-českého žida,  Friedricha Torberga, mimochodem člověka,
jenž byl loajální jak s rakouským císařstvím tak s meziválečným
demokratickým Rakouskem a
Československem, člověka,  jenž mimo jiné maturoval v Praze a pracoval
v i pro slavný německojazyčný deník Prager Tagblatt, jsem se také
poučil, že v Česku žili aspoň tři druhy Němců, kteří se navzájem
prakticky vůbec nemíchaly:

-  tzv. sudetští Němci žili v Praze "za vodou" , na Malé straně

-  německy mluvící židé se scházeli hlavně Na Příkopech a Ferdinandově
(nyní Národní) třídě a v okolí.

-  žili zde také Němci, kteří se narodili v německých rodinách,
nebyli židy ani Židy, ale stykům s nimi se nebránili. Tuto - nemalou
- skupinu nějaké národovectví vůbec nezajímalo.
Ostatně, ke špíčkám německé kultury v Československu patřily
věhlasné osobnosti, o nichž se v takzvané sudetoněmecké kultuře
zmínka sotva najde. Například hudební génius Gustav Mahler, jeho
manželka, která se později vdala za  spisovatele Franze Werfela a
řada dalších. To byli prostě židé, ti se v "sudetských" očích
k německé kultuře v Československu nepočítali.

Shrnul jsem zde pár základních informací o  problematice českých
Němců. O něco víc než v tomto textu se lze dočíst v knize "Incident
s politikou", již jsem před pár lety napsal.

Vyrovnat se s jistě nelehkým břemenem, které si oboustraně spolu
nesemez minulosti
určitě nebude lehké. Teoreticky si lze představit  zrušení ústavních
zákonů jak České tak i Slovenské republiky například výměnou
za prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou od samého počátku
na německé straně. To je německý ústavně-právní problém. Důsledky
by ovšem byly takové, že si to v současné situaci lze sotva představit.
Sám jsem spolu s přáteli založil občanské sdružení "Přátelské
evropské centrum proti vyhánění" jež se snaží pomáhat spíš
staré rány hojit, než je zjitřovat.

Mimo jiné proto přeji příteli Heinzi Fischerovi ještě mnohá úspěšná
leta - v politice i v životě.