Britská deklarace odporu proti reformám Cameronovy vlády by mohla být inspirací pro rodící se obdobné české hnutí.

V Británii se lidé reprezentující různé segmenty občanské společnosti shromáždili kolem tamější legendy hnutí za spravedlivou společnost Tonyho Benna, jenž v českých zemích proslul mimo jiné jako gentleman s dýmkou v Moorově filmu Sicko vysvětlující princip britského bezplatného zdravotnictví. On a třiasedmdesát dalších osobností vydali prohlášení, v němž každému srozumitelným jazykem říkají, že škrty, které britská vláda chystá, jsou „barbarským vandalismem“. Signatáři se rovněž zavazují udělat vše, co bude v jejich silách, aby připravované kvazireformy odvrátili.

Přitom opatření připravovaná britskou vládou jsou slabším odvarem toho, co se chystá v Praze. Britští aktivisté hovoří o barbarském vandalismu, přitom vláda Davida Camerona má étos, který by vůbec nepřipouštěl, aby se v ní vyskytovaly komiksové postavičky, jakou je český ministr životního prostředí, netající se tím, že přichází svěřený úřad poplenit.

Podstata britských a českých škrtů je ovšem totožná, liší se pouze v eleganci provádění, a to v míře, v jaké se v současnosti od sebe odlišují britská a česká politická kultura. Je-li na místě nazvat je barbarským vandalismem v Británii, v České republice není sebemenší důvod volit opatrnější slovník. A také tu není menší důvod k vehementnímu odporu „po vzoru řeckých odborářů“, na něž se odvolávají britští autoři.

Okolnost, že se k podobnému vystoupení schyluje i u nás, je zřejmě nejnadějnějším motivem české přítomnosti. Jinak nacházíme mezi Británií a českými zeměmi především dlouhou řadu odlišností, hovořících v náš neprospěch, které nelze svést pouze na rozdíly v politické kultuře.

Britští konzervativci se dostali k moci po dlouhých třinácti letech čím dál problematičtější vlády labouristů. Musí se o ni dělit za poměrně potupných okolností s liberálními demokraty a základna jejich společné vlády je ve věci neoliberálně koncipovaných reforem vratká. Odpor proti jejich záměrům je všeobecně sdílený převážnou většinou intelektuální obce a rozhodnou většinou studentů.

Česká společnost po pádu komunismu jistě nebyla v dobrém stavu. Husákova normalizace v ní působila mnohem zákeřněji než brutální teror padesátých let, pošlapala lidem všechny ideály a vedla je k přízemnímu prospěchářství. Je ale skutečně s podivem, v jaké míře se podařilo novému Klausovu režimu po roce 1992 na Husákovu normalizaci navázat a dál ji rozvinout, takže dnes od řady lidí, které by ještě před krátkým časem nenapadlo, že takovou větu v životě vysloví, slýcháváme: „Tohle by se za komunistů stát nemohlo.“

Nejde přitom jen o případ plzeňských práv, kde se studovalo způsobem, na nějž by se nejzhýčkanější dítka komunistických tajemníků neopovažovala ani pomyslet, a to ještě nemusela nastoupit glasnosť. Institucionalizovaný systém promoření státní správy korupcí a metodické rozkrádání veřejných statků, o nějž se politicky opírají všechny strany současné vládní koalice a na jehož uchování se jim máme pod hrozbou Řeckem všichni společně složit, začíná být natolik cynický, politicky uzavřený, nebezpečný pro demokracii, občanskou společnost a veřejné blaho, že jako celek vzbuzuje otázku, zda by ve srovnání se společností pozdní Husákovy normalizace obstál.

Ale hlavně v roce 1990 by Kalousek ještě báchorkami o řecké hrozbě, kterou důsledně vzato představuje leda on sám a jeho kumpáni, málokoho poplašil tak, aby hlasoval pro něj, a ne proti němu.

Nechci se pouštět do zavádějícího srovnávání detailů obou společností, které by nakonec spělo k bezpředmětné otázce, zda je legitimnější vylučovat ze společnosti lidi na principu politickém, anebo sociálním. Ale je tu stránka, v níž se přednost společnosti druhé půle osmdesátých let před tou současnou jeví skoro nesporná. Kdo nebyl dezorientovaný jako Karel Schwarzenberg, který ještě pár dní před 17. listopadem 1989 prorokoval, že zůstaneme komunistickým skanzenem na další dlouhé roky, od půle osmdesátých let cítil, jak je zvrat každým týdnem blíž. Tehdy bylo možné dělat si oprávněné naděje, že to bude zvrat, který neskončí po dvaceti letech hanbou na Hradě a sbírkou ostud ve vládě. Nyní se žádný takový zvrat každým týdnem nepřibližuje.

Přesto je nutné vyhmatat v české společnosti pevný bod, o nějž se začne opírat páka, která naši trajektorii ze současných vyschlých koryt vrátí do řečiště, jež míří ke společnosti politicky i sociálně spravedlivé, kultivující demokracii a posilující svou schopnost zvládat ekologické, kulturní, sociální i politické potíže naší civilizace, jež jako celek prochází krizovým obdobím.

Historie mělčích iniciativ, jako byly Impuls 99, Děkujeme, odejděte, Inventura demokracie, ale nakonec i Brandýská iniciativa a pokus o reformu Strany zelených v letech 2002 až 2004, ukazuje, že má-li být taková akce úspěšná, musí mířit k podstatě věci, a nikoli jen hovořit o zlepšování politické kultury a posilování občanské společnosti, na čemž je možné konec konců se shodnout i s prohnanými spojenci ODS v Bursíkově a Liškově Straně zelených.

Korupce paralyzující společnost totiž nevzniká z vrozeně nízkých vlastností lidského rodu či českého člověka, nýbrž je zákonitým rysem společnosti, která si nechala vsugerovat, že peníze jsou až na prvním místě a prakticky vše je na prodej. Pokud vše, pak proč ne správní rozhodnutí či vysokoškolské tituly? Právě tuto z podstaty zvrácenou ideologii neoliberalismu, opírající se o to špatné v lidech, a nutně tudíž to špatné v nich posilující, je třeba obnažovat jako hlavního protivníka, ji potírat a vůči ní skládat alternativní vize i hnutí, které ji nakonec přemůže.

Nepůjde to snadno, a zprvu jistě bude nutné dávat přednost kvalitě před kvantitou, ale jak říkají britští přátelé: čas právě nadešel.

Autor je šéfredaktorom denikreferendum.cz nášho partnerského média v Čechách a na Morave