JeToTak.sk - úvodná stránka

Výber z blogov

Simon Theur: TTIP, jeho víťazi a porazení

Únik dôverných dokumentov z rokovaní o Dohode o transatlantickom obchodnom a investičnom partnerstve (TTIP) v pondelok 25. apríla potvrdil ...

[Kriteko]

Milý Martin

Keď som si po Veľkej noci pozrel internet a zdrvený pochopil, že na dohodnuté stretko sa nebudeš môcť dostaviť, spomenul som si, ako som ...

[Tiburon]

Čo môžeme spraviť pre lepšiu Európu

DiEM25, hnutie za skutočnú demokraciu v EÚ, ktoré založil Yanis Varoufakis a signatármi sú i také osobnosti ako Noam Chomsky, Slavoj ...

[Alena Krempaská]

Nápadný půvab aristokracie

Kríza žánru | Editorial | Joe Grim Feinberg | 04.08.2013

_ma_small

I. Neoaristokratismus Už dlouho jsem chtěl napsat článek o aristokratických tendencích postkomunistické inteligence, ale raději jsem mlčel. Kdo by přijal mé názory a má tvrzení jako něco jiného než jen laciný výpad proti neškodné nostalgii po staré, roztomilé (a ovšem multikulturní) monarchii? Vždyť kdo by zpochybňoval, že slušné chování a civilizovaná kultura jsou cennější než hulvátství a komerční kýč? A tak jsem vlastně vděčný za fenomén Karel Schwarzenberg – ten dlouho plánovaný článek už nemusím psát. Schwarzenbergova předvolební kampaň mi ho napsala sama.

Aristokratismus Schwarzenbergovy kampaně nebyl, jak to povětšinou bývá, zakódován do jiných, méně aristokratických jazyků. K hlavním argumentům „proč volit Karla“ patřil fakt, že kandidát je „gentleman“ s „noblesou“ a že je „doma v Buckinghamském paláci“. Kampaň zdůraznila jeho šlechtický titul a maximálně využila jeho symbolického efektu („kníže má k lidu blíže“, „ostatní kandidáti jsou jen potomci nevolníků“). A tak by bylo obtížné neuznat, že šarm aristokracie vábí velkou část české inteligence, a ještě více vábí značnou části české ne-inteligence, která se zjevně snaží přiblížit inteligenci, jejím hodnotám a společenskému postavení.

Avšak zůstává otázka – a tedy i potřeba přece jen tento článek napsat –, co nám onen ojedinělý fenomén Schwarzenberg říká o všeobecném stavu české, a vůbec středoevropské postkomunistické politiky. Schwarzenberg překvapil, když dokázal náhle vzkřísit z popela zdánlivě mrtvou českou pravici, ale nezjevil se odnikud. Efektivně ztělesnil něco, s čím se část společnosti stále a odedávna ztotožňuje, a to přes všechna fiaska konkrétní politiky, která jsou s tím prakticky (avšak nikoliv symbolicky) spojena. Fenomén Schwarzenberg odkryl cosi jako otevřené tajemství postkomunistické politiky: že totiž její ústřední orientační bod tvoří morální estetika neoaristokratismu.

Proč mluvím o aristokratismu? Vždyť zastánci Schwarzenberga nevolají po návratu monarchie, a přestože podporují privilegia církvi a dědičná práva šlechty, jde tu jen o malou, nepodstatnou část jejich politického horizontu, a je dokonce pravděpodobné, že většina těchto zastánců ani neví, že svým hlasem takové věci fakticky podporuje. Jde jim o něco mnohem zásadnějšího – nikoli však méně aristokratického. Aristokratismem nazývám politickou víru, že někteří lidé jsou lepší (aristos) než jiní a že by měli být u moci (kratos), tak jak to popsali Platón a Aristoteles, zakládající filosofové aristokratismu. S takovou vírou logicky souvisí vážné podezření, které se často mění ve strach, vůči těm lidem, kteří údajně nejsou lepší, a jsou nazýváni demos, plebs, lid, masy nebo mainstreamová, kýč milující většina. Tato víra a tento strach nepotřebují dědičné tituly a klerikální stát, protože i bez nich vytvářejí na míru formálně demokratické společnosti určitou hierarchii, kdy aktéři disponují řádově jinými prostředky k zajištění své nadřazenosti.

Když Schwarzenbergova kampaň ohlašovala, že protagonista „Stojí o podporu slušných a čestných lidí“, bylo tak jasně řečeno cosi, co v v neoaristokratickém diskurzu zůstává povětšinou jen implicitní: totiž že tento diskurz osloví nejenom lidi, kteří si přejí slušné a čestné politiky, nýbrž i takové jedince, kteří se za slušné a čestné sami považují. Odtud vedlo krátké spojení k dalšímu tvrzení Schwarzenbergových přívrženců – teď už však nikoli v rámci oficiální kampaně, i když často byli jejími organizátory podporováni a využíváni –, že voliči jiných kandidátů jsou méně slušní, méně čestní, méně dobří, že jsou vulgární plebejci atd. (Což logicky vyvrcholilo v povolebním výroku jedné z účinkujících celebrit, že jsou to „rudá a hnědá prasata“.) Schwarzenbergova kampaň tak znamenala výzvu, že volbou slušného kandidáta bude i jeho volič patřit k těm „slušným a čestným lidem“, a v důsledku bude lepší než ti neslušní.

Během jiných obdobných kampaní zůstávají právě takové názory, o nichž je řeč, na implicitní úrovni. Avšak pro ty, kdož naslouchají, jsou zřejmé. Někdy stačí jen pár minut rozhovoru s průměrným měšťanem ze střední vrstvy o voličích Vladimíra Mečiara nebo Roberta Fica, když už ne přímo Miloše Zemana, než začne chrlit tvrzení nejen o jejich špatné volbě (co je jedna věc), nýbrž i o jejich nekultivovanosti a čiré stupiditě. Nebo uveďme příklad posledních slovenských parlamentních voleb, kdy korupční kauza „gorila“ způsobila masivní propad preferencí pravicových stran, které měly dosud pověst slušných a proti-korupčních. První významnou reakcí voličů těchto stran byly veřejné protesty proti korupci. Ale druhá výrazná reakce spočívala ve sdíleném přesvědčení, že pokud pravicové strany jsou téměř stejně špatné jako ostatní, alespoň pravicoví voliči jsou pořád ještě ti lepší. Na jedné kresbě šířené po sociálních sítích byli modří (tj. pravicoví) voliči zobrazování rozhořčeni, jak nadávají na pravicového politika, přičemž vedle nich červení (levicoví) voliči jenom přijímají výmluvu jejích politika (tj. Fica), proč právě on není vinen. Nic o tom, že by červeným voličům mohlo záležet na něčem víc než pouze na korupci (přičemž nezkorumpovaná slušnost je téměř jediné lákadlo pro slušné voliče pravicových stran). Koneckonců, jestliže je takový Schwarzenberg opravdu „občanský kandidát“ a jestliže neslušní lidé ho tedy příliš nevolí, je to zřejmě proto, že občanská společnost je konstruována jak prostor vyhrazený jenom pro slušné občany, do něhož ti neslušní nepatří. Takový občanský kandidát je opravdu kandidátem pro občany do té míry, že pouze slušní lidé jsou opravdoví občané.

Od strachu z jednání lidu je zase jen krůček k obvyklému strachu z „populismu“, což vždy znamená ambivalentní pohyb mezi strachem, že nevzdělaní lidé budou neprávem zmanipulováni populistickými politiky, a strachem z pravého opaku, že totiž ti nevzdělaní lidé nebudou zmanipulování, a právě proto budou demokraticky vybírat špatné politiky. Odtud není daleko k názoru, že je třeba, aby ti méně schopní voliči byli nejenom přesvědčení (co je jedna věc), nýbrž přímo ochraňováni zodpovědnými politiky, kteří nedovolí, aby si lidé nezodpovědně sami sobě škodili. Většinou se tedy ony aristokratické obavy z demokracie vyjadřují skrze jazyk „zodpovědnosti“ a „nutnosti“ „nevyhnutelných“ ale bolestivých reforem. Zodpovědní politici jsou ti, kdož jsou ochotni se hrdinsky obětovat, dělajíce to, co není populární, ale co je nutné, proti vůli lidu. Populisté na druhé straně jsou ti, kdož dělají „to, co lidé chtějí“. Je zajímavé, že právě zde shledáváme inverzi klasického modelu nevzdělaného voliče, který údajně hlasuje proti svým zájmům pro kandidáty, kteří mu ve skutečnosti nebudou pomáhat. V neoaristokratickém diskurzu je takový volič naopak obviněn, že je příliš zainteresovaný, až chamtivý, protože chce od státu získat všemožná plnění, přičemž slušný, zodpovědný volič by byl ochoten volit proti svým zájmům, třeba kvůli snížení státního dluhu. A tak jsme mohli zaznamenat, jak množství umělců nadšeně podporuje kandidáta, který je zodpovědný za masivní snížení financování umění. Nemusíme v tom hned spatřovat rozpor. Je to jen důsledný důkaz, že ti umělci jsou slušní. Ale je to taky důkaz, jak daleko jsme dospěli v pojímání demokracie, když její úspěšnost se neměří podle síly lidí donutit stát, aby dělal to, co chtějí oni, nýbrž podle jejich ochoty se obětovat, aby stát mohl dělat, co sám potřebuje.

 II. Obraz oddělený od činu

Karel Schwarzenberg je však poměrně zajímavý idol neoaristokratismu. Na rozdíl od ideálního neoaristokrata není intelektuálem. Neprojevuje se vyjímečnou osobní moudrostí. V minulosti sice pomáhal disidentům, ale za posledních dvacet let v občanské společnosti nic pozoruhodného nevykonal. Má sice charisma, ale to charisma převážně nevychází z jeho jedinečné osobnosti, nýbrž z jeho specifického společenského postavení blahosklonného aristokrata. Nemá tedy za sebou praxi velkého člověka, ale má znaky povýšenosti. Není účastníkem alternativní kultury, ale umí si její symboliku obléct. Je simulakrum, jak výstižně napsal Bělohradský[1], ale tento fakt si neprotiřečí s jeho popularitou. Být simulakrum je právě pointa. Protože simulakrum odděluje obraz od reality a to, k čemu se vztahuje neoaristokratismus, není realita, nýbrž obraz. Jak to však bývá se simulakry, obraz se stává vyšší realitou než realita sama, kterou obraz formuje, ničí a nahrazuje.

V aristokratismu šlo vždy o povrchy. Vždy byly prvořadé znaky a symboly. V neoaristokratismu se  hranice povrchu jen posunula. Nejde o vnější znaky oproti vnitřním pocitům, nýbrž o celistvého člověka oproti celku společnosti. Obraz dokonalého postkomunistického intelektuála je tvořen zároveň vnějšími znaky i vnitřní vírou. A tato vnitřní víra je rovněž pouhý obraz, byť sebeobraz oddělující se od konkrétních činů, jež může jedinec konat v realitě. V diskurzu neoaristokratismu musí být člověk autentický. Musí se ztotožňovat s obrazem, jejž ukazuje světu. O stav toho světa, kde se autenticky jeví, musí dbát až v druhé řadě. Musí věřit, že pokud něco udělá, odpovídá to jeho svědomí, zejména tehdy, když to, co dělá, není zrovna dobrá věc. Musí žít život v pravdě, ale nemusí naplňovat pravdu životem.

A právě v tom spočívá Schwarzenbergův největší talent – jak například dokazuje v nedávném rozhovoru umístěném na webové stránce jeho politické strany, když mluví o tom, jak v devadesátých letech musel zrušit důchody pro zaměstnance své rodiny[2]. Velmi se mu to „příčilo“. Byla to „psychologicky velká potíž“. Ale nakonec uznal, že je to „hospodářská nutnost“. Až tak zajímavý na tom není fakt, že takový nesmírně bohatý člověk nemohl najít peníze, aby uživil lidi, kteří pro něho celý život pracovali (kteří tedy živili jeho). Nýbrž fakt, že jeho politická strana pokládá takový výrok za vhodný pro stranickou propagandu. Strana chce evidentně zdůraznit, že by se cítil špatně, kdyby takovou věc musel udělat všem zaměstnancům. Neboť nám nevadí, že to udělá, pokud se přitom bude cítit špatně.

Ze stejných důvodů – z oddělení politické morálky od politických činů – je korupce dokonale neoaristokratickým tématem. Když se mluví o korupci, může se řeč vždy lehce obrátit k osobní morálce. A nejenom proto, že za jakýmkoli selháním politického systému je možné najít zkorumpovaného jednotlivce, jehož lze obvinit. Ale také proto, že korupce dává důvod a priori, čímž je možno vysvětlit úspěch neslušných lidí v politice. Když slušné neoaristokratické strany nevyhrají volby, vždy lze hledat neslušnou korupci – a skutečně, ty ostatní strany jsou pravděpodobně zkorumpované, protože a totiž všechny strany jsou zkorumpované. Ale na druhé straně, právě ono vysvětlení skrze má ten výsledek, že ostatní důvody úspěchu těchto nemusejí být hledány – tj. všechny ty důvody, proč jejich voliči nejsou spokojení s jednáním slušných stran. Bojovník proti korupci může být vždy morální a může zároveň dělat vše, aby se podmínky vyvolávající korupci nezměnily, ba aby naopak zmohutněly v důsledku koncentrace moci v rukou morálně působících jednotlivců, jejichž veškerý zájem spočívá ve vzájemném korumpování.

Avšak, i kdyby platila pravda, že slušné politické strany jsou méně korumpované než ostatní, znamenalo by to nějakou velkou výhru? Zkorumpované strany rozdávají státní peníze tajně, zatímco slušné strany rozdávají tytéž peníze otevřeně. Zkorumpované strany pomáhají určitým bohatým dárcům, kteří je podporují, zatímco slušné strany pomáhají celé bohaté třídě, která je podporuje jako celek. Zkorumpované strany porušují zákon, který zakazuje krádež, zatímco slušné strany píšou zákony, které legalizují krádež (nazývajíce ji „restituce“ nebo „daňové prázdniny“ nebo jednoduše „zisk“). A bylo by pochopitelné, kdyby populistické strany se v tomto systému víc usilovaly o získání špinavých peněz, aby měly šanci konkurovat slušným stranám, které mají tolik čistých peněz od bohatých podporovatelů, jimž otevřeně a legálně pomáhají. To všechno je však z hlediska neoaristokratismu irelevantní. Co je konáno otevřeně s těžkým srdcem, je morální bez ohledu na společenské důsledky. Boj proti krádeži může samozřejmě být legitimní boj. Ale ten boj bude zřejmě bez úspěchu pokud se bude soustřeďovat na osobní moralku, což je spíše přičinou krádeže, než jeji lékem.

III. Opak tvořený opakem

Jestliže je obraz osobnosti oddělen od jejích činů v rámci společnosti, je to součást dělení celé postkomunistické politické scény. Výše jsem řekl, že neoaristokratismus je ústřední bod nynější politiky. Ale přesnější metaforou by byla čára, protože dělí. Neoaristokratický diskurz sice někdy vyjadřuje touhu po sociální jednotě, ale jeho praktickým výsledkem je neustálé dělení společnosti na dva tábory: v jednom z nich jsou ti slušní, čestní, dobří (spravedliví, morální, vzdělaní atd.) a v druhém ti ostatní, kdo jsou ochotní volit neslušných politiky, neboli populisty. Neoaristokratický diskurz sice zastává určitou toleranci vůči etnickým menšinám, dělá to však za cenu intolerance vůči plebejským většinám. Tolerance, která je podmíněna jinou intoleranci bude jenom tolerance, a ne solidarita. Nemluvě o tom, že takový diskurz se může zase lehce obrátit proti menšinám, jako když úspěšné elity pohrdají línými nezaměstnanými nebo když rasisté ohlašuji „demonstrace slušných občanů“ proti Romům.

To dělení však nefunguje jenom uvnitř neoaristokratických kruhů, nýbrž zasahuje celý politický systém. Neoaristokratismus dominuje do té míry, že vůči němu musí všichni političtí aktéři zaujmout nějaký postoj. ČSSD musí především řešit, zda bude slušná strana (Dienstbierova), nebo plebejská (zemanovská), místo toho, aby řešila, zda bude více či méně omezovat svobodný trh, budovat sociální stát nebo něco jiného. ODS taky musí řešit, zda bude slušná strana jako byla Unie svobody, nebo neslušná strana Václava Klause. Na Slovensku se musí SDKÚ v první řadě rozhodnout, nikoli zda bude liberálnější nebo konzervativnější, nýbrž zda bude slušnou stranou podle Ivety Radičové, nebo neslušnou stranou podle Mikuláše Dzurindy. Pro stranu hájící práva maďarské menšiny zase nebylo nutné rozhodnout se, zda bude pro slovenské Maďary lepší, bude-li podporovat levicovou nebo pravicovou hospodářskou politiku (bez diskuse vždy podporovala jenom pravicovou), nýbrž zda bude slušnou stranou pod vedením Bély Bugára (teď Most-Híd), nebo neslušnou stranou Pála Csákyho (SMK). I TOP 09 musí zaměřit téměř všechno své úsilí na to, aby byla považována za stranu slušného Schwarzenberga, a ne za stranu neslušného Kalouska.

Hegemonie neoaristokratického diskurzu určí kategorie myšlení, avšak to neznamená, že všichni souhlasí s hegemonistickým hodnocením těchto kategorií. A je ironií, že konec konců téměř vždy se najde většina lidí, kteří se neocitli v obrazu těch slušných a lepších, a kteří se proto ztotožňují spíše s negativním neoaristokratickým obrazem plebejce. Jak dokázaly české prezidentské volby, ta čísla se pohybují většinou okolo 55%  a 45%. Je pravda, že neoaristokratické strany se někdy dostávají do čela vlád, právě když dokážou sestavit koalici stran, které získaly přibližně 45%, a když plebejštější strany buď nejsou sjednocené nebo příliš mnoho z nich nepřekročilo kvórum pro zastoupení ve Sněmovně. Ale neoaristokratické síly by získaly podporu skutečné většiny jen obtížně. V takovém případě by už sotva mohly uplatňovat svůj diskurz, protože jeho zásadní součástí je, že slušní voliči tvoří menšinu obklopenou nebezpečnou většinou. Neoaristokratismus musí tedy vždycky prohrávat, nebo jenom těsně a nestabilně vyhrát, aby mohl dál fungovat co strukturální zásada politické scény, a s takovým výsledkem že i neslušné strany, které vyhrávají, nejsou nutkány řešit jiné otázky než otázku slušnosti nebo neslušnosti (a pokračují v podstatě ve stejné hospodářské a sociální politice, jak prosazují ty slušné strany).

Horší na tom všem však je, že se antiaristokratické síly potom přizpůsobují negativnímu obrazu vytvořenému neoaristokratismem. Dělením společnosti na slušné a neslušné lidi vytváří  neoaristokratická hegemonie právě ten plebs, strach z něhož tvoří zásadní složku neoaristokratismu. Když se každé vyjádření proti „nevyhnutelným reformám“ nazývá „populismus“, lidé těmito reformami postižení  logicky preferují populisty. Když vesničané, dělníci, důchodci, chudí a neúspěšní jsou každodenně ponižováni neoaristkratismem, rodí se v nich náklonnost k takovým politikům představujícím se jak opak neoaristokracie. Populus, který si populisté  troufají zastupovat, není ovšem a priori dobrý, ani špatný. Avšak domnívám se, že bude moci být lepší jenom tehdy, když bude sám určovat, čím sám je.

A tak mě sotva může přesvědčit argument, že slušní Schwarzebergové a Radičové představují menší zlo než neslušní Zemanové, Mečiarové a Ficové. Nejsou menším zlem, protože jsou součástí stejného systémového zla. Zeman, Mečiar a Fico jsou obracenou tváří Schwarzenberga a Radičové. Dělící čára v politice je už narýsována. Neslušní populisté jenom sledují, na které straně stojí a jak z toho postoje co nejvíce vytěžit. A kdyby v Čechách a na Slovensku ani žádní Zeman, Mečiar a Fico neexistovali, je vysoce pravděpodobné, že neoaristokratismus by je musil vytvořit. Jestliže na druhé straně chceme nové druhy politiků – a nové činy politické – musíme celou tuto dělící čáru vymazat.

 

 

 

Text vyšiel v časopise Analogon (www.analogon.cz), č. 69 (I – 2013)

 


[1]    Václav Bělohradský: Podzámčí volí pankáče ze zámku, Právo, 19. 01. 2013.

[2]    Alice Horáčková a Karel Schwarzenberg: Schwarzenberg: Jak jsem si ve Vídni zkazil pověst, http://www.top09.cz/co-delame/medialni-vystupy/schwarzenberg-jak-jsem-si-ve-vidni-zkazil-povest-11425.html. Původně vyšel v Magazín víkend DNES, 27.10.2012, str. 22.

Bookmark and Share

Hodnotenie

6

Tento článok zatiaľ hodnotilo 96 čitateľov

Ako funguje hodnotenie článkov?

Diskusia

Naposledy pridaný: 26.08.2013 (milutin)

Diskusia k článku obsahuje 14 príspevkov


Odporúčame

Video

Varoufakis: Capitalism will eat democracy unless we speak up vačší format, videoarchív


Fotoreport

Výstava v átriu

Čoskoro otvoríme našu fotogalériu.

Occupy Wall Street
Occupy Wall Street 5 Occupy Wall Street 4 Occupy Wall Street 3 Occupy Wall Street 2 Occupy Wall Street 1
Kreacionistické múzeum Petersburg (5) Kreacionistické múzeum Petersburg (4) Kreacionistické múzeum Petersburg (3) Kreacionistické múzeum Petersburg (2) Kreacionistické múzeum Petersburg (1)

Copyright © 2007 - 2016 jeToTak.sk. Všetky práva vyhradené. ISSN 1337-8872

Využívame spravodajstvo z databázy ČTK, ktorej obsah je chránený autorským zákonom. Prepis, šírenie, či ďalšie sprístupňovanie tohoto obsahu či jeho častí verejnosti,
a to akýmkoľvek spôsobom je bez predchádzajúceho súhlasu ČTK výslovne zakázané. Copyright (2003) The Associated Press (AP) - všetky práva vyhradené.
Materiály agentury AP nesmú byť ďalej publikované, vysielané, prepisované alebo redistribuované.

Design by MONOGRAM and Maroš Schmidt, Technology by MONOGRAM – TYPO3 Specialist