Současný režim se konstituuje na negaci toho předešlého. Ten je tím pádem stále přítomen. Zbavit se tohoto dědictví můžeme jedině tak, že se prosadí nějaká alternativa k nynějšímu uspořádání.

Jak mnozí cítí, žijeme v době, kdy je něco zásadně špatně, jenže zatím nikdo dost jasně neví, co a co z toho všeho bude. Tušíme hluboké změny probíhající v liberálním kapitalismu, vnímáme krizový stav téměř všeho, přestáváme věřit, že věci zůstanou, jak jsou. A proto přichází doba hledání alternativ. Svědčí o tom už jenom to, že nedávno u nás vznikly hned tři platformy, které mají v názvu slovo alternativa: Alternativa zdola, Velké fórum alternativ, Pražská škola alternativ. Jejich význam je samozřejmě nepopiratelný. Do našeho ztuhlého veřejného prostoru vnášejí prvek neklidu, otevírají nové politické možnosti a jiný pohled na věci. Pokusme se však toto volání po alternativách zařadit do širších souvislostí a pochopit je jako příslovečné znamení doby.

Nejprve se můžeme ptát, o čem vypovídá samotné slovo alternativa. „Alternativa“ je výraz podobného druhu jako termín Jinakost, který svého času používal Václav Havel. „Alternativa“ je z latinského „alter“ (druhý, jiný) a neznamená nic jiného než to, že je tu ještě jiná možnost. To, co je, není uzavřené. Toto Jiné však zůstává pouze nějak Jiné. Když vyjdeme od významu slova, napadne nás, že je to obdoba „něcismu“, výrazu Tomáše Halíka, jímž označuje přesvědčení, že Něco je nad námi, ale nevím co.

Nevyjadřuje hledání alternativ podobné rozpoložení? Není to cosi jako politický „něcismus“? Jsme přesvědčeni, že je možné Něco jiného, než co je, nějaký jiný svět, ale nemáme pro něj žádné určitější pojmenování. Kdybychom v současné situaci tomuto Něčemu dali tvar a pojmenovali je, začalo by štěpení. Jedni by řekli, ano, ale ještě tomu něco chybí, další by řekli, ne to není ono, my to nazýváme jinak. Těchto pojmenování by se vyrojilo asi tolik, kolik je názvů pro současnou dobu. Jediné, na čem se nyní shodneme, je právě toto Něco, a proto nezbývá než mluvit o alternativě či alternativách. Ano, nejsme zatím ani tak daleko, abychom se dohodli na tom, zda hledáme alternativu nebo alternativy.

Obecně lze v souvislosti s tímto pojmem rozlišit tři fáze. V dnešním sloupku se zaměřím na fázi první. Nejprve máme jen jednu možnost, a to je, co právě máme. Jsme spokojeni a nepotřebujeme nic jiného. Když to převedeme na naši nedávnou politickou minulost, tak je to doba po ustavení polistopadového režimu, tedy zhruba devadesátá léta. Pokud někdo hovořil o alternativě, byl automaticky označen za přítele starých pořádků nebo za člověka, který chce řád, jež bude horší (méně svobodný), než je ten stávající.

I v této „přitakávající“ fázi tu určitá alternativa existuje, jenom to je alternativa toho horšího. Tak je to proto, že každý řád, struktura, pojem potřebuje ke svému sebevymezení to, co mu je vnější. Tento vnějšek pak umožňuje, aby se ohraničil a získal svou totožnost. O tom píše Hegel ve své Logice: pojem obsahuje svůj vnějšek, svou vlastní negaci. Myšlenka, která se v různých variacích ozývá i v současné politické teorii, např. u Étienna Balibara. Ten se ptá, jak asi vznikne „evropský lid“, když tu zatím chybí jeho „vnějšek“, ti, kteří k němu nepatří. Nenastává jeho sebevymezení a evropský lid nemůže vystoupit jako politický subjekt.

Alternativa jako obecné označení něčeho jiného, než je, nemusí mít jen pozitivní význam. Nový režim potřebuje svou odstrašující alternativu, aby se vymezil a ustanovil se. Proto není žádná náhoda, že minulý režim začal vystupovat jako jediná alternativa toho polistopadového. A minulý režim se jako vnějšek vepsal do jeho vnitřku, neboť ten se ustanovoval tak, že se řeklo: „Nejsme jako oni,“ a to nakonec znamenalo, že chceme opak toho, co bylo v minulém režimu.

Polistopadový režim je tak stále závislý na tom minulém. To vidíme nejen na způsobu privatizace nebo zahraniční politice, které v převrácené podobě opakují způsob znárodnění nebo upnutí se k SSSR v minulém režimu. Ale tak je to třeba i v české kinematografii, např. v tom, jak se znázorňuje postava rudoarmějce. Musí to být opak jeho glorifikace v minulém režimu, a proto v kterémkoliv filmu se objeví, vystupuje jako zloděj hodinek.

Minulý režim je a nadále zůstane součástí toho současného. Polistopadový režim jej při svém vzniku použil jako svou odstrašující alternativu a od té doby je v něm přítomen. Má strašidelnou podobu, ale toto strašidlo nelze nadobro vymýtit, ale pouze učinit neviditelným a bezmocným. Dalo by se to upřesnit tak, že minulý režim je v tom současném přítomen ve formě své negace. Antikomunismus je pak ten nejúčinnější způsob, jak minulý režim udržovat na živu, neboť tuto negaci rozehrává.

Ze scény by minulý režim jako strašidelná alternativa odešel až tehdy, kdyby se prosadila alternativa k tomu současnému. Tedy až po vzniku nějakého nového uspořádání.

Text vychádza v našom partnerskom médiu v Čechách a na Morave denikreferendum.cz