LMD uverejňuje text profesora Erazima Koháka ako reakciu na propagandistický paškvil pána Mistríka, ktorý zverejnil portál azet, vyznačujúci sa ďalšími zvučnými a kompetentnými autormi . Pán Mistrík zabudol vo svojich diletanských úvahach uviesť už len to, že vďaka európskej sociálnej demokracii dnes žijeme na kontinente s relatívnym sociálnym zmierom a to aj napriek tomu, že socialisti boli prvými obeťami boľševizmu. Označiť politikov ako zavraždený Jaures, Pierre Mendes- France, spisovateľov Oskara Wildea, Bernarda Shawa, George Orwella a milióny Európanov za hlupákov, ktorí uverili nejakej sprostej lži je na obraz "liberálnej" strany, v ktorej sa pán Mistrík pokúša pôsobiť. Arogancia a sebestačnosť.

Otázku, co pro něj znamená být sociálním demokratem v jednadvacátém století, si položil přední český myslitel.

Nezačalo to až po Listopadu, kdy u nás začaly vznikat strany jako výtahy k moci a korytům. Ale nezačalo to ani v hospodě U Kaštanu v roce 1878. Na počátku byla myšlenka, že i dělník by mohl být člověk.

Když s ní vyrukovali osvícenci v osmnáctém století, zdála se opravdu revoluční. Po celý středověk platilo, že prostý člověk je bytost pokleslá, poznamenaná hříchem. Potřebuje dozor vrchnosti a církve, aby nezvlčil úplně. Proti tomu byli osvícenci ochotni vsadit na schopnost rozumu. Díky ní každý člověk, byť sebevíc zbídačelý útlakem a dřinou, zůstává schopen růstu k plnohodnotnému lidství čili humanitě.

Humanita pro osvícence znamenala schopnost rozumu a soucitu. Zvíře (prý) žije v sobeckém boji všech proti všem, hnané pudem. Člověk je člověkem, protože je schopen předvídat následky svého jednání a přijmout za ně odpovědnost. K tomu je ve své lidskosti schopen soucitu a lásky k bližnímu. Rozum a soucit jsou znaky lidství. Úkolem každého člověka je stát se plně člověkem růstem k rozumu a soucitu. Úkolem každé společnosti pak je stát se (ze zvířecí smečky) soužitím rovných ve svobodě a vzájemné dobré vůli. V osmnáctém století se tomu říkalo volnost, rovnost, bratrství.

Tady se začíná rýsovat budoucí program sociální demokracie. Lidé zbídačení dřinou a útlakem nepotřebují dozor. Potřebují volnost k rozvoji svého lidství. Není jeden lepší a druhý horší, nanejvýš jeden více a druhý méně vyspělý. V možnosti být plně člověkem jsou si rovni. Lidé potřebují uznání rovnosti v lidské důstojnosti. Potřebují překonat zvěrské sobectví a učit se lásce k bližnímu čili bratrství. Volnost, rovnost, bratrství – či dnes bychom řekli svoboda, sociální spravedlnost, solidarita. Z té myšlenky se zrodila sociální demokracie.

Co všechno byl socialismus
Zatím se děly věci veliké. Francouzská revoluce, u nás konec nevolnictví a začátky demokracie, nástup nacionalismu a pak, v roce 1844, přišla do Prahy železnice a s ní průmyslová revoluce. Do Prahy proudili za prací chudí čeští vesničané. Byli navyklí na strádání, ale rovněž byli uvyklí podpůrnému společenství sousedů, příbuzných, rodiny, kostelíčka s panem páterem a vrchnosti s odvěkými návyky. Ve městě žili v tvrdých podmínkách. Pracovní doba byla dvanáct až čtrnáct hodin, ale tak tomu bylo o žních i na vsi. Jen ve městě to bylo celý rok. Mzdy byly žebrácké, jako na vsi, ale k chudobě přistupovalo hluboké odcizení v zásadním smyslu ztráty společenství bližních, ze kterého lidé čerpají sebevědomí lidské důstojnosti.

Dělat z dělníků lidi vyžadovalo spolupráci. Mezi dělníky vznikaly podpůrné organizace, které zastřešovala sociální demokracie. Dělnické rodiny mohly levně nakupovat v sociálně demokratických konzumních družstvech, muži obědvat v sociálně demokratických lidových jídelnách, půjčovat si knížky v sociálně demokratických knihovničkách a trávit večery nad šachy v sociálně demokratických lidových domech. Dělnické rodiny spořily a půjčovaly si v sociálně demokratických záložnách, dělníci hlavou i srdcem podporovali demokratické odbory a přirozeně volili sociálně demokratické kandidáty. V tom byla síla Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, založené těmi deseti U Kaštanu v roce 1878.

Ovšem tato sociální demokracie na konci století nebyla jen sdružením podpůrných spolků. Byla též výrazem myšlenky, že ideály volnosti, rovnosti, bratrství a zásady solidarity a sociální spravedlnosti dělají z dělníků lidi. To vše zastřešoval tehdy neurčitý pojem socialismus.

Ten bylo potřeba určit a rozvinout. V severských zemích k tomu posloužilo křesťanství, ve Francii ideologie Velké revoluce, v zemích německé kultury Marxův dialektický materialismus. Důležité je, že si (bez ohledu na metaforu) radikální demokratické hnutí kladlo za úkol nejen momentální výpomoc v nouzi, nýbrž demokracii – změnu v nadvládě majetných a mocných, ze které zlo pochází. Usilovalo o nahrazení společnosti rabů a pánů svobodným soužitím rovných v dobré vůli.

Rozpory a krize
Takový byl i rámcový program Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na počátku dvacátého století. Jenže už U Kaštanu se vynořil rozpor jak v prostředcích, tak v cíli. Ti, kdo zažili policejní útlak a svévoli kapitálu, věřili, že změny lze dosáhnout jen násilnou revolucí, která by převedla výrobní prostředky i moc z rukou neviditelných do společných rukou všech. Ti, kdo měli zkušenosti s násilím, zas poukazovali, že násilí vloží moc do rukou násilníků, ne do rukou všech, a že proto nepotřebujeme násilnou revoluci, nýbrž důslednou demokracii nejen ve věcech politických, nýbrž i hospodářských.

Pak tu byl druhý rozpor. Je smyslem sociálně demokratického úsilí vytvořit dokonalou společnost, která nepřipustí ani zlo, ani úchylku od ideálu? Tak to chápali filosofičtí žáci Marxovi. Nebo nám jde nikoli o iluzi na konci dějin, nýbrž o účinné potýkání se zlem tady a teď? Většina sociálních demokratů vycházela z odborů a souzněla s výrokem Eduarda Bernsteina, že hnutí je vším, cíl ničím.

Diskutovalo se, jenže zatím se zas věci děly. Děla se hrůzná, nesmyslná světová válka, ruská revoluce, rozpad sociální demokracie na demokraty a komunisty, nárůst militantního nacionalismu. V Německu se levice zhroutila před nacionalismem, celoevropsky se demokracie zhroutila před nacismem a zas byla válka. Je toho na celou knihu.

Některá poučení se zdála jasná již v roce 1945. Válka prý prokázala slabost sociální demokracie, jež nedokázala čelit nacismu. Bolševická revoluce prokázala možnost uchvácení moci ve jménu dělnické třídy. Ekonomická krize prokázala bankrot neřízené nadvlády majetných (čili „kapitalismu“). V sovětském Rusku krize nebyla – a co bylo, svět nevěděl. To všechno jako by dávalo za pravdu zastáncům revoluce ve jménu budování komunismu. Zhroucení demokracií a druhá světová válka to jen podtrhly. Po celé Evropě, i v Anglii, voliči hledali nový model soužití. V Československu jich čtyřicet procent volilo komunisty.

Jenže když přišel rok 1989, bylo zas všechno jinak. Čtyřicet let studené války a „budování komunismu“ prokázalo stejně definitivně bankrot komunismu. Po celém světě vznikala radikálně demokratická hnutí, která chtěla obnovit bratrství a přidat k rovnosti a bratrství volnost, svobodu. Patří k ironiím dějin, že pod tlakem zloby a bezpráví místo nového demokratického rozvoje jsme využili novou svobodu jen k tomu, že jsme „vrátili fabriky kapitalistům“. Zase máme, co jsme měli před šedesáti lety. A nic víc.

Máme opravdu, co jsme chtěli? Sociální demokraté by řekli, že sotva, protože nežijeme před šedesáti lety. Jenže co dnes znamená být „socani“, sociální demokraté?

Místo kapitalismu a komunismu potřebujeme demokracii
Věřím, že to znamená stále, především a jednoznačně být stranou ideálu svobody, spravedlnosti a solidarity. Kdyby se sociální demokraté stali prostě „pragmatickou“ stranou, které jde jen o moc a o koryta, nebylo by důvodu, proč je volit. Jenže o revoluci už nezbývají iluze ani těm nejradikálnějším. Místo kapitalismu a komunismu potřebujeme důslednou demokracii, politickou, ekonomickou, ekologickou i sociální.

Ekonomickou krizi kapitalismu tak nemohou sociální demokraté řešit jen finančními injekcemi, jež by oživily systém, který nás dovedl do krize. Neviditelná ruka vedená maximalizací zisku by nás do ní zavedla znovu. Sociální demokraté potřebují prosazovat systémové změny, jakými je regulace trhu či systematické přerozdělování zdrojů jak globálně, tak uvnitř jednotlivých společností. Potřebují vytvořit globální ekonomiku se sociálním svědomím. Potřebují být hnutím systémových změn.

Stejně tak ekologickou krizi konzumerismu nevyřešíme maximalizací zisku v režii neviditelné ruky. Potřebujeme vědomě přesměrovávat důraz od majetku ke smysluplnému životu, zdroje od individuální spotřeby ke společné potřebě a k ochraně světa všeho života. „Socani“ potřebují být hnutím ekologické odpovědnosti.

Podobně světovou krizi nacionalismu nevyřešíme šovinismem či skrytým imperialismem. Proti těm potřebujeme postavit nový důraz na základní lidské potřeby (čili „práva“) v jednotlivých společnostech a na nadnárodní spolupráci. Sociální demokracie se potřebuje rozpomenout na své kořeny a opravdu být hnutím lidských potřeb (čili „práv“) a mezinárodní spolupráce.

Pro jednadvacáté století „socanům“ nestačí být skanzenem někdejší sociálně demokratické strany dělnické. Pokud by se však stali čistě pragmatickou stranou manipulace moci, zradili by sami sebe. Sociální demokraté potřebují být vědomě hnutím ideálu svobody, rovnosti, bratrství, stranou svobody a solidarity. Jsou toho schopni? Nevím, leč to je, co pro mě znamená být „socan“, sociální demokrat v jednadvacátém století.

Text vyšiel  29. marca na on-line verzii Literárnich novín, ktoré sú partnerským médiom LMD v Čechách