JeToTak.sk - úvodná stránka

Výber z blogov

Simon Theur: TTIP, jeho víťazi a porazení

Únik dôverných dokumentov z rokovaní o Dohode o transatlantickom obchodnom a investičnom partnerstve (TTIP) v pondelok 25. apríla potvrdil ...

[Kriteko]

Milý Martin

Keď som si po Veľkej noci pozrel internet a zdrvený pochopil, že na dohodnuté stretko sa nebudeš môcť dostaviť, spomenul som si, ako som ...

[Tiburon]

Boj proti sexuálnemu vykorisťovaniu

Pred pár dňami som sa zobudil do ďalšieho dňa poznačeného novým hrozným obvinením príslušníkov mierových síl slúžiacich v ...

[Parfait Onanga-Anyanga]

Václav Havel byl součástí odvěkého lidského snažení o lepší svět

Kríza žánru | Editorial | Jakub Patočka | 19.12.2011

_ma_small

Ačkoli v posledních letech svého života byl Václav Havel oprávněně kritizován pro některé své politické postoje či pro svou blízkost jednomu českému oligarchovi, bylo by zaslepené kvůli tomu přehlížet jeho velikost a inspirační sílu.

Pokoušet se vysvětlit dnešním radikálním kritikům Václava Havla z řad levicových idealistů, proč by k němu měli nejen chovat hlubokou úctu, ale dokonce u něj hledat inspiraci; a současně se pokoušet vysvětlit občansky aktivním skalním příznivcům Václava Havla, proč by měli mít pro jeho radikální levicové kritiky porozumění, je skoro nadlidský úkol. Začněme tím, že Václav Havel ve své nejlepší formě by ho dokázal zvládnout.

Václav Havel jako příslušník silného ročníku šestatřicet vstoupil do českého veřejného života v šedesátých letech. Zprvu se projevoval především jako výrazná osobnost kypícího kulturního života, autor zajímavých a oceňovaných divadelních her či jedna z hlavních postav literárního časopisu Tvář.

Politického života se nepřehlédnutelně začal účastnit až po invazi sovětských vojsk, která přišla potlačit svobodomyslné sny kouzelného československého jara. Jeho polemika o smysl srpna 1968 a o nejvhodnější ústupovou strategii okupované země, kterou tehdy svedl s Milanem Kunderou, mu vydobyla respekt podstatné části československé kulturní veřejnosti.

Přestože zveřejnění polemiky po třiceti letech v roce 1998 v Literárních novinách bylo příležitostí podívat se na ni novýma očima a z odstupu rehabilitovat jako zřejmě pro dnešek nosnější pozici Kunderovu, tehdy se to tak nejevilo a snad ani jevit nemohlo. A Václavu Havlovi autorita v této konfrontaci získaná dozajista pomohla v dalším občanském odporu vůči Husákově normalizaci.

Postavení přirozeného mluvčího občanské opozice proti normalizaci pak zplna stvrdil v roce 1975 svým otevřeným dopisem Gustávu Husákovi, což je text, který lze dodnes doporučit jako brilantní rukověť myšlení občanského aktivismu vedeného s otevřeným hledím a z univerzalistických pozic.

Obsáhlý list lze také číst jako bezděčný argument na podporu stanoviska, že společnost, kterou se snažil svou politikou vytvářet Václav Klaus, a jiným, leč analogickým způsobem Vladimír Mečiar na Slovensku, svou mentalitou navazuje na Husákův režim: „Je-li strach v pozadí sebeobranné snahy člověka zachránit to, co má, pak stále častěji můžeme pozorovat, že hlavním motorem jeho útočné snahy získat to, co dosud nemá, se stává sobectví a kariérismus,“ napsal Havel Husákovi ve větě, kterou by ani na dnešním Pražském hradě nečetli s valným porozuměním, ba spíše by s mrazením v zádech v hloubi duše cítili, že míří k podstatě poměrů, jež spravují.

Přestože se bude Václav Havel vždy připomínat především jako poslední československý a první český prezident, jeho vrcholné působení, díky kterému si získal světový věhlas i zasloužený obdiv a díky kterému může zůstat inspirací všem snahám vedeným v přesvědčení, že „lepší svět je možný“, je spjato se vznikem Charty 77. Charta sama je občanská iniciativa, jejíž legenda snad až brání v tom, aby ji i dnešní aktivisté poznali více zblízka, pokoušeli se porozumět její vizi a hledali u ní inspiraci.

Je to škoda, protože nesamozřejmé spojení československých demokratických socialistů, liberálů a křesťanských demokratů, které spojovala návaznost na étos Masarykova Československa a do velké míry také diplomatický um Václava Havla a jeho nejbližších kolegů, dokázalo velmi pronikavým způsobem hovořit nejenom k domácím, ale také ke světovým otázkám.

Do období vzniku Charty 77 spadá rovněž vydání brilantního eseje Moc bezmocných, který lze spolu s Vaculíkovými Dvěma tisíci slov a Peroutkovým Demokratickým manifestem zřejmě pokládat za úplné vrcholy poválečné české politické esejistiky. Moc bezmocných okouzlí svého čtenáře elegancí jazyka a pronikavostí kritické analýzy, mířící za rámec krize sovětského socialismu, jenž je v Havlových očích jen „vypouklou karikaturou západních demokracií“. I ony se podle něj nalézají v hluboké krizi, kterou popisuje dílem jako krizi sociálně-ekologickou, dílem jako krizi existenciální, krizi totožnosti.

A když hovoří o alternativě ke zhoubnému samopohybu západní civilizace, postavené na samosprávných komunitárních principech, těžko bychom hledali podstatnější diference od formulací, které dnes užívají radikální skupiny jako právě třeba Alternativa zdola seskupená kolem jedné z nejinspirativnějších postav současné české ekonomie Ilony Švihlíkové.

„Na pestré a proměnlivé spolupráci takovýchto dynamicky vznikajících a zanikajících, a především ze své aktuální smysluplnosti žijících a lidskými vazbami tmelených organismů by měl být založen politický život – ale i život hospodářský: pokud jde o něj, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou (tj. neformální) účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce,“ psal Václav Havel v roce 1978.

Moc bezmocných přitom nebyl ojedinělý výkon, jakési zvláště zdařilé intelektuální cvičení. Přístupem, který z eseje čiší, byla prodchnuta celá Charta 77, od základního prohlášení, přes fenomenální, podnes zdaleka nedoceněný, text Pražské výzvy z roku 1985, formulující vizi Evropy po konci studené války, na níž by bylo možno právě dnes náramně stavět, až po vynikající politický program Demokracii pro všechny z roku 1988, který zakládal Hnutí za občanskou svobodu jako politickou alternativu ke komunistické vládě a který svým duchem o tolik převyšuje naše současné poměry, až člověka při jeho četbě maně napadá: kam se všichni ti skvělí lidé, kteří takhle mysleli, toto napsali a toto chtěli, po roce 1989 poděli?

Rok 1989 je rokem zlomu nejen pro Československo, ale také – a jak čas ukáže dokonce v mnohem větší míře – pro Václava Havla. Z disidenta a občanského aktivisty se mění v politika, což je přechod, který se mu v něčem podařil a v něčem příliš ne.

Jeho nesporným úspěchem a velkým státnickým výkonem je samo převzetí moci Občanským fórem z rukou komunistů: dílo, kterému se podnes málo rozumí. Různí revolucionáři třinácté hodiny, ale kupodivu i stěžejní historické práce, nesmyslně vyčítají tehdejší elitě Občanského fóra, že převzetí moci bylo vyjednané a že tudíž součástí mírumilovného přechodu ke svobodě byl příslib komunistům, že se budou moci v nových poměrech svobodně účastnit demokratické soutěže. Jenomže právě v tom se odrážel radikálně demokratický duch Charty odvozený z prvorepublikové tradice: demokracie, která věří, že je pro lidi lepší nežli komunismus, věří také tomu, že je o tom dokáže přesvědčit, a nepotřebuje je tudíž zakazovat.

Václav Havel také skvěle a vynalézavě dokázal v úloze prezidenta podporovat občanské iniciativy, o nichž byl vždy přesvědčen, že jsou pro zdraví demokracie podstatnější nežli politické strany. Také jeho podpora zelené politiky v závěru života nebyla žádnou manýrou, k tomuto směru tíhl celoživotně, jak pozornému čtenáři jeho spisů prozradí půvabný esej Hamletova otázka – kterou osmnáctiletý Havel interpretuje de facto ekologicky a nad existencialismus, s nímž se ve svém juvenilním textu vyrovnává, staví své pojetí panteismu jako rozšířeného humanismu.

Sympatie k zelenému hnutí si podržel po celý život, takže i jako prezident prováděl věci, které se při vědomí toho, jak zkomolil prezidentský úřad muž, jenž Pražský hrad obývá posledních devět let, už vůbec nedokážeme představit: návštěva bouraných Libkovic a vyslovení nekompromisní podpory blokujícím aktivistům či každým coulem občansky statečné vystoupení proti dostavbě Temelína v den, kdy v její prospěch rozhodla Zemanova vláda, patří k činům, které nelze pominout a kterých si nelze přestat vážit.

Na Václava Havla také nepřestanou vzpomínat desítky nejrůznějších utiskovaných skupin po světě, kterých se svou nemalou autoritou zastával. Můžeme pochybovat o kritériích výběru, ale rozhodně ne o tom, že se vždy stavěl na stranu lidí postihovaných neprávem.

Václav Havel miloval diskuse: každý měsíc pořádal za tím účelem privátní sešlosti v lánské vile Amálie a osazenstvo debat se snažil koncipovat tak, aby vznikaly vazby, které by mohly společnosti dlouhodobě prospívat. Jako účastník několika těchto debat mohu potvrdit, že zde panovala starosvětsky milá atmosféra i v těch nejostřejších konfrontacích a také idealismus, s nímž jsme si odvykli vyšší politiku spojovat.

Budeme-li se zamýšlet nad tím, co se Václavu Havlovi nezdařilo, nutně musíme začít u zániku Československa a nástupu ODS Václava Klause jako hybné síly české politiky, což spolu souvisí.

V dříve nepublikovaném textu k výročí zániku Československa jsem k tomu napsal: „Otázku, zda vůdci listopadové revoluce nedopustili vznik vakua, jež Klaus s Mečiarem jen obratně využili, můžeme ponechat otevřenu, ale nelze obcházet fakt, že Václav Havel velmi rychle vyklidil pole ve stanovování praktického politického programu, dopustil likvidaci nejnadějnějšího ze slovenských demokratických politiků Jána Budaje, nečinně přihlížel izolaci všech mužů spjatých s rokem 1968, ačkoli právě mezi nimi byla řada prvotřídních politických talentů, a nakonec toleroval zánik Československa proti vůli většiny jeho občanů, ačkoli byl jeho hlavou.

Argument, že radikalizující se aktivistické menšině slovenských nacionalistů nebylo možné dlouhodobě vzdorovat, přiostřovaný poukazem na krvavé dělení Jugoslávie, nemůže obstát. Mezi Čechy a Slováky nestála žádná historie vzájemných válečných ukrutností jako mezi Chorvaty a Srby.

Zvládání radikálních separatistických hnutí patří k rutinní výbavě sebevědomých evropských demokracií, jak ukazují příklady Velké Británie či Španělska. Nakonec i meziválečná československá republika musela radikální separatistické menšiny zvládat, a jakkoli ne vždy bez potíží, vcelku to dokázala způsobem hodným obdivu. Jako Španělsko či Británie bylo i Československo pro celý svět zajímavé a nikdo nepochyboval, že mu má co dát.“

Asi klíčovým předpokladem tohoto nezdaru bylo, že Václav Havel nedokázal přenést tolerantního ducha Charty do Občanského fóra a praktické politiky, před kterou cítil instinktivní odpor a před kterou se na Pražském hradě svým způsobem skryl.

Druhý intuitivní postoj, který v jeho motivacích během listopadové revoluce a při nastavování nových poměrů sehrál zásadní roli, byla jeho zdrženlivost vůči levici, a to včetně levice demokratické. Teprve čeká na průzkum budoucím historikem, nakolik v tom zápornou úlohu sehráli lidé jako Saša Vondra či Pavel Tigrid, faktem ale je, že řada prvotřídních klíčových osobností disentu či exilu, jako byli Milan Šimečka, Ludvík Vaculík, Jaroslav Šabata, A.J. Liehm, Milan Kundera či Jiří Pelikán skončila odsunuta na vedlejší kolej. A vakuum obsazovali hvězdy jako Václav Klaus či Vladimír Dlouhý.

Takovýto výsledek by neměl být ale brán jako stvrzení oprávněnosti Havlova odporu vůči stranické politice, nýbrž jako jeho důsledek - a také jako důsledek předsudku proti levici. Havlův postup z této doby a vstup do funkce prezidenta České republiky jej nakonec s Václavem Klausem na čas dokonce těsně spojil, což byla ovšem aliance, v níž se ani chvíli necítil komfortně a hledal způsob, jak se z ní vymanit.

Ač si je to dnes, v situaci znovu radikálně nastolené sociální tématiky, již skoro těžké vybavit, devadesátá léta byla obdobím, kdy se jevilo, že podstatnější nežli střet mezi pravicí a levicí je střet o kvalitu politické kultury, v němž právě Václav Havel a Václav Klaus zosobňovali oba protipóly. Havel v tomto střetu také neustupoval beze zbytku, a navíc čím dál tím míň. Vrátil lustrační zákon, tvrdě kritizoval tržní fundamentalismus, zastával se občanských iniciativ.

I když se po určitý čas zdálo, že v tomto podstatném střetu Václav Havel za pomoci Josefa Luxe a posléze Vladimíra Špidly zvítězí, nakonec se naplnily jeho nejhorší obavy a prezidentem se v roce 2003 stal jeho úhlavní protivník Václav Klaus, což je neštěstí, které nás trápí podnes. Myslím, že Klausovo prezidentské vítězství Václava Havla zasáhlo více, než kdy veřejně připustil, a v určitém smyslu zlomilo jeho vztah k veřejnému působení.

Po odchodu z funkce se cítil unavený, veřejným působením znechucený a jeho postoj vůči politice se proměňoval snad až v jakýsi cynický škleb, jenž se zrcadlí v jeho poslední hře a jediném filmu Odcházení. Nastalo období, v němž se Václav Havel jakoby pokoušel vrátit před rok 1968 a stát se osobností života výlučně kulturního. To byla samozřejmě iluzorní představa, neboť vzhledem ke své biografii Václav Havel, a člověk je tu v pokušení říci: „Bohužel...“, ze své politické role vystoupit prostě nemohl.

Neměl přitom dost síly, zázemí, chuti, energie, aby se s tuzemskými i světovými poměry utkával v duchu nároků formulovaných Mocí bezmocných. Přišlo tak politicky slabé období, z nějž se budou bohužel připomínat spíše počiny nešťastné: podpora lživými argumenty zdůvodněné války v Iráku, ostouzení českých občanských aktivistů, de facto vlastních následovníků, kteří vystupovali proti umístění amerického radaru v Brdech, veřejně demonstrovaná politická i občanská přátelství s krajně pochybnými existencemi jako George W. Bush či Zdeněk Bakala.

To jsou věci, které spravedlivě přehlédnout nelze, ale spravedlivé by také nebylo pouze – ba ani především – podle nich Václava Havla soudit. Daleko potřebnější je pokusit se pochopit je, porozumět jim v jejich příčinách a souvislostech a také si z nich vzít poučení, což si dokáže snadno představit každý, kdo někdy o něco ve veřejném prostoru usiloval, a neuspěl plně podle svých představ.

Václav Havel v této chvíli vzletných slov bude ze všech stran srovnáván s Masarykem. Tato paralela není korektní z celé řady důvodů: Masaryk byl politik a politický filosof, který celou svou životní poutí směřoval k velkolepému výkonu, a toho i dosáhl. Prezidentem se stal ve věku, v němž Václav Havel už ve funkci nebyl a z politiky se snažil stáhnout. Masaryk je mužem, který má jen málo obdob v politice světové, a v moderní české vůbec žádné. České, ba i evropské politické myšlení k Masarykovi v mnoha ohledech teprve dorůstá.

Daleko přesnější srovnání Václava Havla je srovnání s Masarykovým skvělým a neprávem módně sráženým pokračovatelem Edvardem Benešem. Beneš se také pokoušel Československu prospět, ale nedokázal je udržet. Benešovi se také na závěr politické kariéry přihodilo, že jej ve funkci vystřídal jeho úhlavní protivník. Oba byli muži evropského rozhledu i nenaplněných vizí. Ale v každém případě všichni tři, Havel, Beneš, Masaryk, tvoří součást jedné humanitně-demokratické tradice české či československé politiky, zatímco Hácha, Husák a Klaus představují tradici protichůdnou, nacionálně-konzervativní.

Ve Václavu Havlovi jsme ztratili výjimečný literární talent, statečného občanského aktivistu, velkorysého spojence ekologického hnutí, inspirujícího – i ve svých chybách – politika, nevšedně vtipného společníka, učitele, přítele a neobyčejně milého člověka.

Snímek dokumentující první setkání autora textu (zcela vpravo) s Václavem Havlem, Libkovice 16. prosince 1992. V popředí tehdejší organizátor kampaně za záchranu Libkovic Jan Piňos se synem. Foto Ibra Ibrahimovič

Text písaný pre jetotak.sk a denikreferendum.cz

Bookmark and Share

Súvisiace články:

Hodnotenie

7

Tento článok zatiaľ hodnotilo 48 čitateľov

Ako funguje hodnotenie článkov?

Diskusia

Naposledy pridaný: 21.12.2011 (Vic)

Diskusia k článku obsahuje 59 príspevkov


Video



Fotoreport

Výstava v átriu

Čoskoro otvoríme našu fotogalériu.

Occupy Wall Street
Occupy Wall Street 5 Occupy Wall Street 4 Occupy Wall Street 3 Occupy Wall Street 2 Occupy Wall Street 1
Kreacionistické múzeum Petersburg (5) Kreacionistické múzeum Petersburg (4) Kreacionistické múzeum Petersburg (3) Kreacionistické múzeum Petersburg (2) Kreacionistické múzeum Petersburg (1)

Copyright © 2007 - 2016 jeToTak.sk. Všetky práva vyhradené. ISSN 1337-8872

Využívame spravodajstvo z databázy ČTK, ktorej obsah je chránený autorským zákonom. Prepis, šírenie, či ďalšie sprístupňovanie tohoto obsahu či jeho častí verejnosti,
a to akýmkoľvek spôsobom je bez predchádzajúceho súhlasu ČTK výslovne zakázané. Copyright (2003) The Associated Press (AP) - všetky práva vyhradené.
Materiály agentury AP nesmú byť ďalej publikované, vysielané, prepisované alebo redistribuované.

Design by MONOGRAM and Maroš Schmidt, Technology by MONOGRAM – TYPO3 Specialist