O budoucnosti i konkrétním obsahu poslední iniciativy Evropské komise se zatím ví příliš málo, než aby zasloužila nekritické jásání. Pro její odsudky to ale platí dvojnásob.

S velkým jásotem přijali pokrokáři z celé Evropy návrh daně, který v minulých dnech představila Evropská komise a jíž ve středečním projevu podpořil i její předseda José Manuel Barroso. Zpráva se záhy rozlétla po debatních fórech a hle: z konceptu 0,1procentní přirážky na obchod s akciemi či dluhopisy a 0,01procentní přirážky v obchodě s deriváty je rázem splnění letité tužby pokrokové levice – „Tobinova“ daň.

Uvozovky jsou zde namístě, protože slavná daň z transakcí na mezinárodním devizovém trhu, navržená Jamesem Tobinem v roce 1971, měla především omezit kolísání měnových kurzů. S tím, co se dnes Tobinovou daní myslí nejčastěji (tedy s konceptem zdanění finančních operací spekulativní povahy a následného užití výtěžku k rozvojovým účelům), přišlo až alterglobalizační hnutí ve druhé polovině 90. let.

Jenomže Komisí navržená daň není Tobinovou. Ani původní, ani tou novou. Lze tu pochopitelně sledovat jisté podobnosti: daň má například dle Barrosových slov přimět k solidárnímu příspěvku „finanční sektor“, na jehož záchranu před krizí Evropané přispěli „čtyři biliony eur (96 bilionů korun)“, a jenž je ve srovnání s ostatními odvětvími „pod-daněný“.

Rozdíl je ale zásadní: Tobinova i „Tobinova“ daň byly zamýšleny jako daně globální, případně daně pokrývající všechna významná finanční centra. Šlo tu o daně, před kterými by nemělo jít uniknout. To se o komisním návrhu říci nedá.

Člověk může být zapřisáhlým odpůrcem myšlení Petra Nečase, Jana Zahradila či George Osborna. Avšak na argumentu, že by se v případě zavedení takovéhoto nástroje stáhli finančníci nejen z londýnské City do New Yorku nebo do Singapuru, něco je.

Budeme-li věřit finančním Timesům či wallstreetskému Journalu, Evropská komise si toto riziko uvědomuje. Výnos z navrhované daně ve svých podkladových materiálech odhaduje na 55 až 57 miliard eur (1,32 až 1,37 bilionu korun) ročně; zároveň ale počítá za stejné období se ztrátou 1,76 procent z celounijního HDP. Toto procento v roce 2010 odpovídalo zhruba 216 miliardám eur. Celková bilance pro EU by se tak rovnala ztrátě 161, resp. 159 miliard eur (asi 3,9 bilionu korun) ročně. Proč tedy něco takového zavádět?

Nízká, důsledná, flexibilní
Krom četných pohnutek z přesvědčení, jež vnější pozorovatel tolik nedocení, předkládají obhájci daně i další zůvodnění. Zdůraznit má myslím význam tři: za prvé, daň je, relativně vzato, velmi nízká. Pokud tak někoho odradí, půjde o původce spekulativních transakcí s vysokou četností. To jsou obchodníci, jejichž podnikání snad nese určitým ekonomikám krátkodobá přilepšení; z dlouhodobého hlediska však finanční trhy jen zapleveluje, znepřehledňuje, posouvá mimo kontrolu jakýkoliv autorit a umenšuje účinek opatření, jimiž se vlády pokouší o jejich stabilizaci.

Za druhé, útěk finančníků do USA či jihovýchodní Asie by po zavedení daně nemusel být tak citelný (a ergo ztráta tak veliká), pokud budou daň doprovázet další „ulehčující“ opatření. Komise samotná předpokládá, že by šlo v takovém případě snížit negativní dopad až na půl procenta unijního HDP, to jest na 62 miliard eur. Celková ztráta by pak klesla jen na 7, respektive 5 miliard eur, což by již mohl pohodlně převážit eventuální růst, kdyby byl výtěžek z daně dobře použit.

Renomovaní němečtí ekonomové Gert Wagner a Dorothea Schäferová navíc upozorňují, že by šlo bilanci vylepšit ještě více: „Příslušná daň by mohla být vybírána v zemi, kde má potenciální klient transakce hlavní sídlo. Bude-li tímto klientem banka či pojišťovací společnost, svoji centrálu nikam nepřesune,“ cituje Wagnera a Schäferovou Deutsche Welle.

Princip lokomotivy
S přihlédnutím k zmíněným argumentům začíná získávat zavedení nového nástroje smysl, a to i v ekonomickém diskursu. Mimo něj je tu však ještě třetí zdůvodnění: v EU osvědčený princip lokomotivy.

Nejednou v dějinách evropské integrace se stalo, že všechna jednání o společném postupu zkolabovala; že si některé z členských zemí či vlivných zájmových skupin postavily hlavu a těmi či oněmi, obvykle ekonomickými argumenty obhajovaly zachování toho, co jim vyhovovalo. Stoupencům pokračující integrace se pak nezřídka podařilo prosadit svůj záměr jako nehotový, závazný jenom pro některé a jakoby na zkoušku. Původní odpůrci pokroku po čase podlehli zjevným přínosům či veřejnému tlaku a zapojili se.

Právě takto může zafungovat i navržená transakční daň. Záměr ji zavést byl sice schválen už vloni na jaře na summitu EU; současné postoje řady evropských vlád však znemožňují, aby byla pro celou EU schválena. Ministr financí Velké Británie již naznačil, že jeho země bude daň vetovat. Podobný názor má třeba vláda Švédska, anebo ano, překvapivě i České republiky. K schválení návrhu v Radě EU je přitom zapotřebí jednomyslnosti.

Daň mohou – nicméně – separátně zavést jen země eurozóny. Pro se už jednoznačně vyslovily vlády Německa i Francie, dále pak Španělska, Belgie, Rakouska a dokonce Norska. To sice v EU není, ale je na euro-trh úzce napojeno. Mezi zeměmi platícími eurem se vysloveně kriticky k dani staví jen Nizozemí. A jeho námitky mohou být zmírněny třeba vzpomínanými variantami z měkčení.

Nečasu navzdory, ano
O nově navrhované dani z finančních transakcí se zatím ví jen velmi málo; spolehlivě vlastně jen čísla zmíněná v úvodu, fakt, že se s ní počítá od roku 2014, a skutečnost, že má být placena ze všech transakcí s akciemi, dluhopisy a finančními deriváty, při kterých bude alespoň jeden z účastníků registrován v některém ze států EU.

Zástupci zemí platících eurem i ostatních členů Unie mají o tématu důkladně jednat v příštím týdnu; zástupci zemí G20 pak na svém listopadovém setkání v Cannes. Teprve po těchto schůzkách půjde spolehlivě říci, jak bude příslušný nástroj implementován a jestli vůbec zůstane politická vůle k jeho zavedení.

Může se nakonec stát, že se z návrhu různými doplňky stane patvar a ještě dojde na slova prominentů ODS, dle kterých opatření pouze zatíží drobné klienty bank. Může se také stát, že celá iniciativa skončí ve stejném režimu „přehodnocování“, jako někdejší návrhy na důslednou regulaci ratingových agentur, dohled nad hedgeovými fondy či společné tažení evropských vlád proti daňovým rájům.

Může však dojít i k tomu, že bude daň schválena, chytře zavedena a EU, respektive eurozóna, se tímto stane průkopníkem.

Řada velmocí, USA nevyjímaje, se léta brání mezinárodním transakčním daním s poukazem na konkrétní negativní důsledky. Pokud by zkušenost z EU alespoň část těchto obav vyvrátila, znamenalo by to velký posun nejen pro Unii, která by takto získala nové prostředky na boj s krizí, ale pro celý svět. Možná by pak došlo i na konecpt „Tobinovy“ daně z devadesátých let – na onen sen alterglobalistů. Tato evropská jí není. Její zavedení přesto svůj smysl má.

Text vychádza v našom partnerskom médiu denikreferendum.cz