Kdybych se znovu narodil, chtěl bych být ekonomem. A to ne ledajakým. Chtěl bych být ekonomem neoliberálním. Které jiné povolání má tu výhodu, že člověk nemusí absolutně nic dělat a všichni si ho váží?

 Kdybych se znovu narodil, chtěl bych být ekonomem. A to ne ledajakým. Chtěl bych být ekonomem neoliberálním. Které jiné povolání má tu výhodu, že člověk nemusí absolutně nic dělat a všichni si ho váží?

Jak by asi vypadal lékař, který by svým pacientům v čekárně vysvětloval, že svému onemocnění musejí dát volný průběh. On je zde od toho, aby okomentoval, jak se jim tento přístup osvědčil, popřípadě vystavil úmrtní list. Jak by vypadal učitel, který by ve třídě předstoupil před žáky s tím, že se mají všechno naučit sami, pak si to pečlivě zopakovat a nakonec se navzájem prozkoušet a oznámkovat. Jak by vypadal mistr pokrývač, který by nad děravou střechou mávnul rukou s tím, že díry se třeba zase samy zacelí a něčím zarostou. Chce to jen dostatek času. Nejpilnější neoliberální ekonomové se chovají přesně tak, jako ti nejlínější lékaři, učitelé a pokrývači. Nedosti na tom, ještě se tím před všemi ostatními profesemi chlubí.

Svoji bohorovnou pohodovost osvědčují při komentování vývoje kursu měny. Když koruna jde nahoru, je to výborné. Znamená to, že nezdraží benzín a že budou lacinější dovolené. Když jde koruna dolů, je to ještě lepší. Plyne z toho, že se exportérům otevřou nové možnosti na světových trzích. Když koruna nejde ani nahoru, ani dolů, je to úplně nejlepší. Nehrozí totiž zdražování pohonných hmot, jako v případě oslabování měny. Nehrozí ale ani potíže vývozcům, jako tehdy, když měna zpevňuje.

Jejich názor na vývoj zdravé ekonomiky je až selsky přímočarý. Je třeba především stlačit mzdy zaměstnancům a udržet je hezky dole. Jen tak bude mít podnikatelský sektor dostatečnou motivaci k růstu. Jsou-li upozorněni na to, že zdaleka nejvyšší mzdy ze všech pobírají zaměstnanci v odvětví financí a bankovnictví, snadno si zdůvodní, že v tomto jediném případě to nevadí. Vysoké příjmy těchto lidí jsou odměnou za to, že se do ekonomiky nijak nepletou, i když by ze své funkce klidně mohli. Svou promyšlenou nečinností se podílejí na rychlejším růstu hospodářství mnohem více než lékaři, učitelé i pokrývači dohromady.

Triumf nejvyšší představuje pro neoliberálního ekonoma vypuknutí světové hospodářské krize. Je tím nejpřesvědčivějším důkazem nadměrného sešněrování ekonomiky a nešťastných zásahů státu. Jak totiž každý dobře ví, příkaznická ekonomika a škodlivé levičácké experimenty byly v posledních osmi letech velice příznačné právě pro zemi, v níž krize vypukla. Teprve až zavládne ve Spojených státech ekonomika skutečně tržní, bude svět vůči krizím imunní. Ti nejpřemýšlivější z neoliberálních ekonomů mají ještě jedno vysvětlení, proč vlastně svět právě nyní zachvátila krize tak hluboká. Je tomu tak v zásadě proto, že světovému hospodářství se daří tuze špatně.

Protože krize přišla zcela prokazatelně úplně sama, je jen logické, že sama také odejde. Nikdo ji nepřipravoval a nikdo o ni nestál. Proto je jasné, že se jí zbavíme tím rychleji, čím ostentativněji ji budeme z nebetyčných výšin svého ekonomického vědění ignorovat.

V názoru na to, za jak dlouho krize odezní, se neoliberální ekonomové dělí do dvou vyhraněných táborů. Oba tábory mají ve věci naprosto jasno. Podle jednoho z nich bude krize krátká. V tom případě nemá nejmenší smysl do ní zasahovat. Podle druhého mínění bude naopak dlouhá. V tomto případě by ovšem bylo příliš nákladné a obrovsky riskantní do ní jakkoliv zasahovat. Je to přece stejné jako s chřipkou. Ta trvá sedm dní, ať už ji léčíte, anebo nikoliv. Dobře si na to vzpomene každý, kdo ji kdy prodělal. Bez ohledu na léčbu se člověk tak jako tak nakonec uzdraví. Snad jen s výjimkou těch dvou a půl tisíce lidí, kteří na chřipku u nás ročně umřou.

Neoliberální ekonom je prostě bytostný optimista, který na detaily nehledí. V politice se mu zdaleka nejlépe daří v opozici. To má totiž zaručeno, že mu vláda nedovolí do hospodářského života jakkoliv zasahovat. Dokonce ani v případě, že by ve slabé chvilce podlehl pokušení, překročil ze všech nejposvátnější zásadu laissez passer, laissez faire a pokusil se něco užitečného pro ekonomiku udělat.

Jan Keller je sociolog.

Text vyšel v Literárních novinách 2009-8, ktoré su našim partnerským médiom v Čechách