V utopickém období po roce 1989 lidé nevěřili, že může přijít kapitalismus jako nelítostný asociální systém. Bylo to zdání, které vyprodukoval minulý režim. Jednak tím, že sociální jistoty učinil něčím přirozeným, a jednak tím, jak o kapitalismu mluvila jeho propaganda.

Marx píše, že jeho pobyt v Londýně není jenom souhra náhod, ale že je to místo, z něhož lze nejlépe pozorovat vývoj kapitalismu. Británie byla tehdy nejdál, a pro tehdejší dobu představovala to, co Spojené státy ve dvacátém století, tahouna celého kapitalistického systému. Kdyby Marx žil ve dvacátém století, pravděpodobně by si jako svou pozorovatelnu zvolil New York.

Co se týká vývoje alternativ, jsme na správném místě, postkomunistické země jsou výtečnou pozorovatelnou. Těžko by se hledalo jiné místo, na němž dochází k takovému přepólování. Během posledních dvaceti let mnozí udělali několik kotrmelců a několikrát proměnili své pojetí alternativ, jak můžeme vyčíst z průzkumů veřejného mínění, které se na to dotazovaly. V listopadu 89 se většina lidí přikláněla k tomu, že alternativou není kapitalismus, nýbrž nějaká forma socialismu (buď skandinávského typu, nebo zásadně přebudovaný socialismus minulého režimu). Pouze tři procenta obyvatel si výslovně přála kapitalismus.

Tehdy se ukázkovým způsobem projevilo, jaký je vztah kapitalismu a demokracie. Kapitalismus v celých svých dějinách nebyl nikdy bezprostředním předmětem demokratického hlasování. Nikdy se neprosadil na základě rozhodnutí většiny vyjádřené ve volbách, nýbrž se ve společnosti zabydloval tak řečeno za jejími zády. Jeho hlavním trikem je, že působí jako živelná, přirozená síla, která tu prostě je. Kdo se mu staví do cesty, tak se podobá tomu, kdo se vzpouzí střídání ročních dob. Kapitalismus jako způsob produkce založený na soukromém vlastnictví produkčních prostředků se prosazoval několik staletí (historikové kapitalismu jako Fernand Braudel vidí jeho zárodky už v italských městech 13. století). Tato pozvolnost a zdánlivá přirozenost bránila tomu, aby se o něm hlasovalo. Dalším důvodem je, že projevoval nevídanou ekonomickou a inovativní sílu a dokázal produkovat zboží, jež svou lácí boří všechny čínské zdi, jak říká Marx a Engels v Komunistickém manifestu.

Začátek devadesátých let v postkomunistických zemích se však tomu vymykal. Kapitalismus nepůsobil jako něco přirozeného a hypoteticky tu existovaly různé cesty. Toto krátké období se dá nazvat jako utopická perioda polistopadové demokracie. Budoucnost se zdála otevřená. Ti, kteří mluvili o nastávajících těžkostech jako Ludvík Vaculík nebo Petr Pithart, se jevili jako škarohlídi narušující sen o krásné budoucnosti. Václav Havel hovořil o tom, že se obejdeme bez politických stran a jejich vzájemné řevnivosti. Všichni slušní lidé se dohodnou na tom, co je dobré, a přes názorové rozdíly začnou spolupracovat na vytvoření lepších poměrů. To byl utopický rozměr Občanského fóra, které mělo být sdružením všech politicky aktivních slušných lidí.

Byly to zcela unikátní podmínky. Kdyby tenkrát někdo na velkých listopadových demonstracích vystoupil s tím, že jedinou alternativou je kapitalismus, lidé by ho asi vypískali. Byla tu šance demokraticky rozhodnout, jak se postavit ke kapitalismu.

Jenže tu zároveň působilo zdání, že základních jistot jako je zaměstnání, dostupné bydlení, podpora kultury se nikdo nedotkne. Minulý režim také vyvolával zdání, že některé věci jsou přirozené. Když odešel ze scény, tak si mnoho lidí nadále myslelo, že to tak opravdu je, a není třeba bojovat. Stávky nebo další formy odporu se naopak jevily jako něco nepřirozeného.

V této utopické periodě se střetávala možnost i nemožnost rozhodnout o kapitalismu jako alternativě. Ale možnost rozhodnout byla nejspíš pouze hypotetická, protože tu nebylo uskupení nebo strana, která by předložila nekapitalistickou partituru a zároveň jasně odmítla minulý režim. Byla tu sice Levá alternativa, součást Občanského fóra, ale ta zůstala na okraji. I kdyby detailně rozpracovala nekapitalistickou alternativu, měla málo šancí na úspěch.

V oné utopické periodě lidé nevěřili, že může přijít kapitalismus jako nelítostný asociální systém. Bylo to zdání, které vyprodukoval minulý režim. Jednak tím, že sociální jistoty učinil něčím přirozeným, a jednak tím, jak o kapitalismu mluvila jeho propaganda. Když se hlásalo, že lidé na Západě žijí v chatrčích, bylo všem jasné, že opak je pravdou. A konečným účinkem této propagandy bylo, že kapitalismus se nezdál tak hrozný.

V poslední instanci to byl paradoxně minulý režim, jeho propaganda a ideologie, co způsobilo, že kapitalismus se nakonec stal jedinou alternativou. Alternativou, která se prosadila pod jiným jménem.

Text vychádza v našom partnerskom médiu v Čechách a na Morave denikreferendum.cz

Súvisiace články:

• O alternativách I - Minulý režim jako alternativa