Kapitalismus, systém stojící na zvyšování soukromého zisku, dospěl do fáze, v níž se sociální stát proměnil v překážku, zátěž z minulosti, a tu ze sebe setřásá. Socialismus je tak možná jedinou cestou k sociálnímu státu.

V předchozích dvou sloupcích jsem se věnoval první fázi vývoje alternativ. Jednalo se o to, že minulý režim a kapitalismus jsou ve vzájemném sepětí. Polistopadový režim vznikl jako negace toho minulého, ale ne jako odpojení od něho ve stylu „tlusté čáry za minulostí“. Minulý režim přežívá v současném jako jeho strašidelná alternativa. V polistopadovém režimu se pak prosadil kapitalismus proto tak snadno, že vlivem propagandy a sociálních jistot minulého režimu se dlouho zdálo, že kapitalismus neexistuje, že je to zastaralá ideologická konstrukce. My nežijeme v kapitalismu, nýbrž v tržním hospodářství. To vyvolávalo pocit svobody. Tržní hospodářství působilo jako území vysvobozené z dusivého sevření státního plánování a státu vůbec.

Neoliberální ideologie provedla hegemonickou operaci, a vytvořila rovnici „kapitalismus = trh = svoboda“, jak o tom mluví Laclau a Mouffová. Tato operace znamená, že ten, kdo je proti trhu, nebo dokonce kapitalismu, je proti svobodě. Hegemonii, tj. vůdčí postavení, získává ten směr, jemuž se podaří propojit svou doktrínu s pojmy, které mají v dané době společenskou odezvu, jako je svoboda, individualismus, pluralita. Hegemonie neoliberalismu se projevuje třeba v tom, že kapitalismus přejmenovaný na tržní hospodářství vystupuje jako přirozený základ politické svobody. Anebo v tom, že se všechny návrhy na jeho překonání onálepkují jako blouznivá a nebezpečná utopie.

Neoliberální hegemonie působí i v politických stranách, které se neoliberalismu stavějí na odpor, nebo to aspoň říkají, tedy ve stranách sociálně demokratického typu. Cílem už není socialismus, jak tomu bylo během dvaceti třiceti poválečných let u Labour Party a většiny ostatních stran Socialistické internacionály: sociální stát měl být mezistupněm mezi kapitalismem a socialismem. Jejich programy i reálná politika nyní vychází z toho, že socialismus je utopie a že kapitalismus – neoliberalismem převlečený za tržní hospodářství – je přirozený základ každé funkční ekonomiky.

Hlavní starostí těchto stran je pak udržovat přívlastky. Pečovat o to, aby „tržní hospodářství“ (neoliberální ideologický produkt) bylo sociální, spravedlivé, ekologické… Zápas s neoliberalismem je tak součástí samotného neoliberalismu. Neoliberální hegemonie určuje způsob pojmenovávání věcí a obzory politického myšlení i u svého oponenta. Socialismus je opuštěn jako utopie a na jeho místo je dosazen sociální stát. „Zmoudření“ sociálních demokracií je jako zmoudření toho, kdo pochopil, že usiloval o nemožné.

Jenže neoliberální hegemonie způsobuje, že se i sociální stát začíná jevit jako utopie. Je něco takového ještě možné, když sociální demokracie je pod vlivem neoliberální hegemonie a podle ní posuzuje, co je to utopie? Nebyl poválečný sociální stát mj. umožněn tím, že tu byla jiná hegemonie, v níž vládla hesla jako „vyžeňme chudobu“ a obzorem byl socialismus? Jakmile socialismus vypadl ze hry, začíná ze hry vypadávat i sociální stát.

Dnes však stojí otázka jinak. Dá se v současných souvislostech zopakovat to, co se podařilo sociálně demokratickým stranám po druhé světové válce? Můžeme napodobit tehdejší politické počínání a znovu vybudovat sociální stát? Ti, kteří věří v opakování sociálního státu, většinou přehlížejí základní rozdíly mezi tehdejší a dnešní situací. Poválečný kapitalismus byl ve fázi, kterou Giovanni Arrighi nazývá jako produkční. Hlavním zdrojem zisku byla produkce zboží, tj. produktivní investice, výstavba nových produkčních jednotek, které vytvářely pracovní místa. Kapitál měl ekonomický zájem na tom, aby tu byl sociální stát, který zajistí kvalifikovanou a sociálně zajištěnou pracovní sílu. Tento ekonomický zájem kapitálu byl hlavním pilířem sociálního státu, a proto sociální demokracie mohla rozvíjet sociální politiku.

Pak ale přišla fáze finanční, v níž hlavním zdrojem zisku je finanční kapitál. Od toho se odvíjejí jevy jako je globalizace nebo „kasinový“ kapitalismus. Finanční kapitál už nepotřebuje sociální stát. Vyžaduje stát neoliberální, který omezí sociální výdaje, jež jsou pro něj neziskové. Růst zisku se už neváže na sociálně zajištěnou pracující sílu. Sociální demokracie se dostává do schizofrenní situace: musí respektovat finanční kapitál jako hlavní zdroj soukromého zisku a zároveň se pokoušet o sociální politiku. Kapitalismus, systém stojící na zvyšování soukromého zisku, dospěl do fáze, v níž se sociální stát proměnil v překážku, zátěž z minulosti, a tu ze sebe setřásá.

Tato schizofrenní situace klade sociální demokracii otázku, jež by se ještě nedávno zdála absurdní. Není zapotřebí přehodit pořadí strategických cílů poválečných sociálních demokracií (kapitalismus – sociální stát – socialismus)? Nestal se socialismus jako systém založený na společenském vlastnictví předpokladem sociálního státu (kapitalismus –- socialismus – sociální stát)?

Text vychádza v našom partnerskom médiu http://www.denikreferendum.cz

Súvisiace články:

• O alternativách II - Kapitalismus jako alternativa
• O alternativách I - Minulý režim jako alternativa