Z projevů Tomáše Halíka plyne, že se diví radikálně nenáboženskému a protináboženskému postoji českých intelektuálů, které se rozhodl umístit na levou část politického spektra. Jsou to lidé, kterým leží na srdci svoboda a sociální spravedlnost.

Kalousek napomíná Vondru, Nečas Kalouska, vyčítají si špatné hospodaření a korupční aféry. Spekuluje se o změně stranické příslušnosti jedenácti poslanců vládní strany. Vyslovují se tu naděje, tu obavy o předčasném konci vlády. Veřejnost, která vloni v květnu manifestačně podpořila žulovou jednotu pravice, včetně pražských intelektuálských kavárniček, fandí těm, kteří se proti vládě bouří, např. nedávno nemocničním lékařům. Už i pravicoví žurnalisté jsou znepokojeni. Snad už jen zpravodajství a publicistika České televize věrně plní vládní zadání a rozpory na pravém křídle bagatelizuje.

Do této pavlačové plenárky vstoupila ideová rozepře dvou ideologických guruů české pravice. Pustili se do sebe Václav Klaus jako nejvyšším státním úřadem zaštítěný protievropský nacionalista, zastánce diskriminace menšin, odpůrce lidských a občanských práv (otevřený kritik tak řečeného „humanrightismu“) a Tomáš Halík kdysi označovaný za prezidentského kandidáta, ověnčený mnoha tituly a vyznamenáními, profesor několika prestižních univerzit, papežský prelát a stoupenec proevropské konzervativně-liberální pravice deklarující ochranu (některých) menšin a respekt k (některým) právům.

V rozhovoru s moderátorem Vladimírem Krocem formuloval Halík připomínky k Václavu Klausovi. Nutno říci, že jsou velmi ostré. Já jako proslulý kacíř a odpadlík se na to snad ohlížet nemusím a mohu si o osobě, kterou nám osud přidělil jako hlavu státu, myslet cokoli a mohu to dokonce nahlas říkat. Monsignore by však měl reflektovat závazný biblický text z 13. kapitoly novozákonního listu Římanům, kde mimo jiné stojí: Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému.

Možná ten Halíkův spor s Klausem není zásadní, když se mezi láteřením vyzná ze značné shody se zdánlivým protivníkem. Konzervativce Bátorova typu, jehož Klaus podpořil, sice nazývá patologickou sedlinou, ale o nějakou minutku později mapuje obsáhlou shodu s těmito lidmi: Levicové proudy pokládá za nebezpečné, pokud jsou „krajní“. Jen je těžko říct, kde je ta hranice. Halík ji stanovuje: je to levicový sekularismus. Co však lze klást proti sekularizaci? Toto vymaňování různých oblastí veřejného života, např. vědy, vzdělávání, umění a politiky z církevní nadvlády přece je prahem k moderní pluralitní společnosti, již, jak by se zdálo, Halík schvaluje. A co je nejdůležitější, sekularizace prospívá křesťanům samotným. Díky sekularizaci mohli v církvi zvednout hlavu a říct: My jsme církev. Před sekularizací se zdálo, že církví je jen klérus.

Klerikalismus chce na způsob vyšší vládní moci ovládat moc nižší. Jejím klasickým výrazem je bula papeže Řehoře VII. Dictatus papae. Dnes platný dokument Professio fidei z roku 1998 zavazuje církevní činitele s oddanou podřízeností vůle i rozumu přijímat učení, které hlásá římský biskup nebo kolegium biskupů při výkonu autentického magistéria, i když tyto nauky nemíní vyhlásit zvláštním úkonem za definitivní. Musí tedy přijímat i teze zmíněné buly, například, že pouze papež může disponovat císařskými odznaky, že mu světská knížata musí líbat nohy, že mu má být dovoleno sesazovat císaře. Klerikalismus 21. století je ve vnějších projevech jiný, než klerikalismus Řehořův, tedy jedenáctého století. A sekularizace chrání veřejný prostor i prostor církve před takovými diktátorskými, tyranskými tendencemi. Sekularismus dává křesťanům možnost ovlivňovat běh věcí veřejných zevnitř, silou bezbranného slova a silou příkladu. Vnější vláda nad světskou společností znamenala, že na místo evangelia nastoupila represivní ideologie. Diskrétní působení zevnitř obnovuje Ježíšovo osvobozující poselství.

Halík se pravděpodobně diví radikálně nenáboženskému a protináboženskému postoji českých intelektuálů, které se rozhodl umístit na levou část politického spektra. Jsou to lidé, kterým leží na srdci svoboda a sociální spravedlnost. Jsou to humanističtí ateisté. Bůh církevními činiteli po staletí vykreslovaný jako tyran, absolutistický, ne-li totalitní vládce světů nepotřebuje sebevědomého, silného, odvážného člověka. Líbí se mu slaboch plazící se v prachu před božským majestátem. Nelze se divit, že se obhájci lidské důstojnosti proti takovému podivnému bohu staví. Stávají se v tomto smyslu ateisty. Jenže za ateisty byli prohlášeni i raní křesťané. Také odmítali bohy soudobých tyranů. Křesťanské poselství samo, jeho humanistický smysl, jeho, jak tomu říkal Jacques Maritain, integrální humanismus vede od posvátného k profánnímu, od nadsvětského k světskému, tedy sekulárnímu. Hněvat se na sekularismus znamená odmítat vlastní jádro křesťanství.

Halík v rozhovoru s Krocem říká, že koketování katolíků s „opravdu restauračními, reakčními silami“, s nacionalistickými, autoritativními proudy za II. republiky (a nutno dodat, že i za Protektorátu) se jim skutečně nevyplatilo. Možná by mohl dodat, že to bylo jejich totální selhání, a pokud se jim to nevyplatilo, tak právem. Náprava není jen v taktice spojeneckých svazků, ale v zásadní ochotě nechat se duchem evangelia vyvést ze zakonzervované pozice do neznáma. Náprava je v abrahámovském postoji. Patriarcha, otec věřících vyšel z chaldejského Uru a šel do neznáma. Jeho víra nebyla odsouhlasením série tezí předložených autoritou a opatřených sankcí pro případ nesouhlasu. Jeho víra byla existenciálním hledáním Boží tváře, hledáním, nalézáním, ztrácením a novým hledáním. Abrahámovská víra je překračováním daností, postojem svobody a tvůrčího přístupu k životu. Hovět si v inteligentním konzervativismu, to je, ať se to komu líbí nebo nelíbí, to je jen o něco kultivovanější varianta oné zkamenělosti a ztuhlosti, kterou brutálněji obhajují Michal Semín, Roman Joch nebo Ladislav Bátora.

Halíka jsem znával jako hledače pravdy. Seznámil jsem se s ním v době, kdy na něm ještě tkvěl odlesk hvězdné hodiny jeho života, toho dne, kdy při promoci v Karolinu v době po sebeupálení Jana Palacha pronesl jako student vášnivý proslov o pravdě. Tohoto Halíka si vážím a souzním s ním. S Halíkem, který inteligentněji hájí některé podobné hodnoty jako Klaus, Bátora, Joch a Semín, se nedokážu i při dobré vůli ztotožnit.

Text vychádza v našom partnerskom médiu http://www.denikreferendum.cz