Letošní výročí konce totality v roce 1989 je devatenácté, nekulaté. V zemi se nedějí žádná opravdová dramata, společenský řád se ustálil na pluralitní demokracii a tržní ekonomice, takže by se mohlo zdát, že není zapotřebí nějak zvlášť se k letošnímu listopadovému výročí vyjadřovat.

. Za rok to bude o něčem jiném: budou zaznívat tirády pamětníků, hodnocení tehdejších vítězů i poražených, kulaté výročí je přece důvodem k masivní exkurzi do nedávných dějin. Jenže i to je jen optický klam. Zamýšlet nad nedávnou historií bychom se totiž měli průběžně a neustále, jinak se nám snadno může stát, že ztratíme vjem kontinuity a vědomí souvislostí mezi ději včerejšími a zítřejšími. Budeme zaostřeni jedině na dnešek, budeme žít dnešními banalitami, které se nám budou jevit fatálními.

A ještě jeden hodně pádný důvod k tomu, abychom reflektovali právě letošní výročí listopadu, nám nadělily výsledky nedávných krajských a v menší míře též senátních voleb. Jejich vítězem je totiž ve zdrcujícím poměru sociální demokracie, která dlouhodobě deklaruje ochotu ke spolupráci s komunistickou stranou. ČSSD sice dosud nezrušila slavné bohumínské usnesení, které jí vazby na komunisty zapovídá, ale je zjevně už jen otázkou času, kdy toto usnesení bude prohlášeno za vyhaslé a zbytečné. Jiří Paroubek prohlásil, že se ke splnění svých cílů spojí třeba s Marťany. Byl to sice řečnický bonmot, ale koho tím měl na mysli, můžeme hádat jednou: pochopitelně že komunisty. Po zádech ČSSD se tak devatenáct let po odchodu z trůnu vrací KSČM na výsluní moci a vlivu. To je nová skutečnost, která nutí i to listopadové výročí nahlédnout poněkud netradiční optikou.

Předně: co to znamená, že se komunisté vracejí. Znamená to, že se bez jejich vůle, souhlasu, spolupráce a někdy i koalice nepohne krajská politika. V některých krajích budou v otevřeném, jinde ve skrytém souručenství s ČSSD, budou mít své lidi v krajských radách, v představenstvech regionálních firem zřizovaných či spoluvlastněných kraji, budou moci významně spolurozhodovat o metodách a způsobech rozdělování veřejných prostředků, byť „jen“ na krajské úrovni. Nemylme se však: při vzniku VÚSC (krajů) byly guberniálním velitelstvím (hejtmanům, radám) dány do rukou značné pravomoci, v mnoha směrech pociťuje běžný občan funkčnost krajů víc, než kdysi okresů. Návrat komunistů tedy není nikterak formální a zanedbatelný.

Nechme teď stranou tradiční (i listopad provázející) otázku „kdo za to může“. ODS by jistě nesouhlasila, ale tvrdím, že právě ODS, která nebyla schopna během svého dvouletého vládnutí splnit ani jediný volební slib a odehnala od volebních uren své tradiční voliče, takže tam zbylo dosti místa pro voliče levice. Důležitější je otázka: co to znamená.

Na první pohled to nemusí znamenat nic zásadního. Komunisté jsou parlamentní strana, má své svobodně se rozhodující voliče, dodržuje zákon (kdyby jej nedodržovala, pykala by stejně jako každý jiný občan či subjekt). Že mají název víceméně totožný se stranou, která nám znepříjemňovala čtyřicet poválečných let, se stranou, která má krev na rukou, má na kontě oběti v politických věznicích, má černé svědomí z dob kolektivizace a znárodňování: to vše je pro KSČM v očích většiny obyvatelstva handicap – a v očích komunistických voličů nesporná přednost. Nevyřčená kontinuita na předlistopadovou KSČ je tématem, které se v samotné KSČM neřeší, vrcholní představitelé se zdráhají většinou na podobné otázky odpovídat, říkají, že mají svůj dnešní program, zaměření radikálně levicové, a tento program je důvodem jejich volebních výsledků, nikoli sentiment stárnoucích či vymírajících pamětníků. Něco na tom bude. Komunisté by si nedokázali (jako to nedokázala KDU-ČSL) udržet svá stabilní procenta výhradně na hlasech starých lidí, tradičních členů či sympatizantů. Komunistická procenta nutně prozrazují, že jejich elektorát mládne, což by potvrzovalo ta slova o atraktivním programu.

Uvidíme, jak si komunisté povedou v krajích. Pokud socialisté vyhrají příští parlamentní volby, je vysoce pravděpodobné, že vezmou komunisty do vlády. Možné scénáře jsou pak v zásadě tři. Komunisté neobstojí, jako neobstáli ti francouzští, které vzal kdysi do vlády president Miterrand, a tím je de facto zlikvidoval. Nebo obstojí – srovnatelně s výkony sociálních demokratů – a uhájí si pozici nejdůležitějších strategických partnerů. A nebo dojde k tomu, co si představoval kdysi Miloš Zeman: totiž ke sloučení KSČM a socialistů – ale už ne podle vzoru z roku 1948, nýbrž v opačné gesci: pod křídla ČSSD. Což by opět znamenalo jediné: levice posílí, voličsky i personálně Programově jsou si obě strany už dnes tak blízko, že jen těžko bychom hledali zásadnější rozdíly. Snad jen k Evropské unii jsou komunisté zdrženlivější, ale to nebude karta, která výše naznačené dilema rozhodne.

Konec konců, komunisté jsou či dlouho byli (a možná zase budou) u moci i v Polsku, Maďarsku, řadě postsovětských republik. I německá politika je prošpikována levičáky s minulostí v Honeckerově družině. Z někdejších totalitářů se stali vzoroví demokraté, kteří nepopírají základy demokracie a plurality. Sovětský svaz je minulostí a hlavní geopolitické boje se vedou už u jiných hranic, než byla ta naše u Aše: o stovky kilometrů jihovýchodněji. Není pravděpodobné, že by se dnešní komunisté vrátili k někdejším mocenským metodám, odnímali občanům majetky a svobody. Budou jen mít větší tendenci určovat směr vývoje státu, ale to činí každá levice, od toho je konečně levicí. Jediná bizarnost a odlišnost naší politické reality tak vlastně spočívá v tom, že naši komunisté si – jako jediní ze všech bývalých kolegů – ponechali tu známku, ten název.

Tak jako tak, letošní připomínka výročí listopadu 1989 se nese jednoznačně v koloritu rudé barvy. Co všechno to bude znamenat, si zkusme spočítat přesně za rok. Snad střízlivá řeč čísel nezanikne v pravděpodobném výročním třeštění vítězů – i poražených. Tehdejších – i těch dnešních.

Autor je publicista a esejista. Prednáša v Prahe.