Je-li cílem vědce co největší počet publikací v prestižních časopisech a nakladatelstvích, bude psát články a knihy, které v ničem nenarazí a jsou co nejméně převratné. Ideální vědec je pak ten, který nechce nic objevovat, a pouze trochu jinými slovy opakuje zavedené poznání.

Jedním z motivů, které vedou k odmítnutí neoliberalismu a k hledání nějaké alternativní cesty, je otázka dalšího lidského poznávání. Americký fyzik Steven Weinberg píše ve své knize Snění o finální teorii, jak americký Kongres v roce 1993 zamítl uvolnit prostředky na dokončení superurychlovače SSC. Projekt by stál několik miliard dolarů a jeho odpůrci argumentovali tím, že hlavní je snížit federální deficit. Není bez zajímavosti, že projekt SSC podporoval Ronald Reagan, pravděpodobně ze stejných důvodů, jako prosazoval plány na hvězdné války. Dál uvažoval tak jako v dobách studené války a snažil se dokázat převahu Spojených států úplně ve všem a nějaký federální deficit jej příliš netrápil.

Superurychlovač mohl zlepšit poznání elementárních částic a poodhalit tajemství temné hmoty a temné energie, která tvoří až devadesát procent vesmíru. Je to hmota, jež se neskládá z atomů a dalších částic, které tvoří nám známý svět. A třebaže jí je mnohem víc než běžné hmoty, její existence je experimentálně neověřená.

Současná fyzika v něčem připomíná středověkou metafyziku. Učí o věcech, které jsou pouze výsledkem čistě teoretických operací, tak jako středověcí metafyzikové zaváděli různá jsoucna na základě spekulací. Temná hmota má svými vlastnostmi odpovídat prvkům, které zatím existují pouze hypoteticky a jsou označované jako WIMP (Weakly interacting massive particles). Rozdíl mezi středověkou metafyzikou a současnou fyzikou je samozřejmě v tom, že současná fyzika se snaží tyto hypotetické prvky experimentálně potvrdit. Potíž je v tom, že to je mimořádně nákladné a nakonec se jedná o výzkum, který nemusí mít žádné praktické využití. Je to věc poznání, které se nedá hodnotit podle ekonomické efektivity.

Je vidět, jak se na tomto poli kříží základní vědecké poznávání světa a neoliberální ekonomika. Dalo by se říct, že neoliberální kapitalismus, který i vědu posuzuje podle bezprostředního ekonomického zisku, staví dnešní fyziky do role středověkých metafyziků. Fyzika s nízkým rozpočtem se má smířit s tím, že její spekulativní závěry nelze ověřit. Je tu sice Velký hadronový urychlovač, spuštěný v roce 2008, který je projektem Evropské rady pro jaderný výzkum CERN, ale ten byl odsouhlasen v roce 1995, v dobách, kdy v Evropské unii ještě nepřevládl neoliberální režim. To bylo pro fyziku velké štěstí, protože dnes by se návrh na výstavbu urychlovače v ceně několika miliard eur jevil jako pošetilost.

Ale toto zablokování dalšího poznání se netýká jenom velkých projektů. The New York Review of Books nedávno zveřejnil článek s názvem Děsivé ohrožení britských univerzit (český překlad zde), kde se píše o tom, jak následkem neoliberálních reforem univerzit klesá úroveň výzkumné práce. Neoliberalismus se prosazuje tak, že se zmenšuje autonomie univerzit a roste jejich podřízení státu, který pak na univerzity zavádí byrokratický a kvantitativní způsob hodnocení. Mimo jiné to svědčí o tom, že neoliberalismus se neobejde bez státu. Nikdy to nefunguje tak, že se jednoduše odstraní překážky, které brání svobodné hře tržních sil. Vždy tu musí být stát, který tuto „svobodnou hru“ udržuje v chodu přesně tak, jak o tom mluví Karl Polanyi v knize Velká transformace v souvislosti se vznikem kapitalismu.

Neoliberální reformy pak mění sám charakter vědecké práce. Cílem je co největší počet publikací v prestižních časopisech a nakladatelstvích, a tak se doporučuje psát články a knihy, které v ničem nenarazí, hlavně takové, které jsou vysoce specializované a co nejméně převratné. Ideální vědec je ten, který nechce nic objevovat, a pouze trochu jinými slovy opakuje zavedené poznání. Neoliberální věda jako karikatura Nietzschova věčného návratu téhož.

Otázka proto zní, zdali neoliberalismus nezablokoval další postup lidského poznávání. Přejít od neoliberalismu k jinému socio-ekonomickému systému, k demokratickému socialismu, by pak bylo aktuální nejen kvůli demokratickým, sociálním nebo ekologickým požadavkům, nýbrž také kvůli další svobodné existenci přírodních a humanitních oborů.

 Text vyšiel v našom partnerskom médiu v Čechách a na Morave denikreferendum.cz