Podle Oty Novotného se radikální levice vznáší v nadoblačných výšinách teorií, ale praktické kroky dělat nechce. Realistická radikální politika však má co nabídnout.

Oto Novotný se pustil do radikální levice, která se podle něj vznáší v nadoblačných výšinách teorií a praktické kroky dělat nechce. Sám přiznává, že její zastánci patří k nejobratnějším diskutérům. Domnívám se, že kromě své intelektuální převahy nad „realisty“ můžeme nabídnout i celou škálu praktických kroků a postupů.

Tak zvaní realisté často trpí malou sebedůvěrou. Hned na začátku svého článku se v souvislosti s debatami o fiskální unii Oto Novotný ptá , zda by měla levice tleskat Nečasovi a Cameronovi, když závazek ke škrtům odmítli. Ne, neměla, protože by měla sama vystoupit se svou kritikou jak celého návrhu na fiskální stabilitu tak EU a jejich mechanizmů. Nemusíme si přeci vybratjen naprosté přijetí evropské agendy v současné podobě a redukcionistické pojetí české pravice, která vidí v těsnější integraci pouze odstranění překážek pohybu zboží, služeb a kapitálu.

Stejně na druhé straně je naprosto slepé považovat KSČM  v jakémkoli smyslu za marxistickou, protože se jedná v zásadě o solidní stranu sociální demokracie s programem silného intervencionistického státu. Je deformovaná svou minulostí (stalinisté a panslavisté) a korupcí (viz zákon o odpuštění poplatků znečišťovatelům ovzduší).

Radikální levice je viněna z toho, že mluví jen o boji proti systému. Jenže to není tak, že bychom neuměli vládnout. Že bychom neuměli zavést opatření jako je odstropování plateb na sociálním a zdravotním pojištění, progresivní zdanění fyzických i právnických osob, zákon o prokázání původu majetku, zákon o celostátním referendu, o neziskovém a dostupném zdravotnictví, bezplatném a dále se rozvíjejícím systému vzdělávání, nebo novinky jako participativní rozpočet či daňovou asignaci pro jednotlivé kapitoly státního rozpočtu. Radikální levice nechce vládnout za podmínek, které jí vymezily nadnárodní korporace, banky a ratingové agentury. Proto mluvíme o systémové změně, bez které se žádná obhajoba sociálního státu neobejde. 

Dnešní poměry sil jsou totiž v zásadním neprospěchu pro politiku sociální spravedlnosti, protože politická i ekonomická moc jsou mimo demokratickou kontrolu. Navíc se tato propast stále více prohlubuje. Řecko je krásný příklad. Socialista Papandreu zradil svůj vítězný volební politický program volby jen den po svém zvolení. Prosazoval škrty, proti kterým organizovaly odbory generální stávky. Rozpadl se mu poslanecký klub a sám přišel o místo šéfa řeckých socialistů. Není se tak co divit, že jsou oprávněné pochyby o sociální demokracii. V České republice bychom mohli najít podobné příklady, kdy socdem kapituluje před „objektivními“ potřebami světového trhu a povzbuzuje k onomu pověstnému „závodu ke dnu“. 

Realistická radikální politika má co nabídnout. Kromě praktické podpory a účasti v nejrůznějších hnutích za sociální, ekonomická a politická práva (jen se podívejme na ProAlt!) může radikální levice nabídnout analytické přístupy, které věcně a přesvědčivě ukazují na nutnost překonání kapitalismu jinak, než že zvolíte tu správnou stranu. Naší cestou je cesta radikální demokracie v politice i ekonomice.

Text vychádza v partnerskom médiu denikreferendum.cz

Súvisiace články:

• Mezi námi levičáky