a volby kolem nás někdy i víc než ty naše, ač si to ani nemusíme uvědomovat.

Přes čtyřicet let se (nejenom) u nás volilo jen tak jakoby a obrovská většina občanů to nebrala vážně. Pak, “jakoby“ přes noc, se všechno změnilo a zdálo se, že pro tu většinu nastal vytoužený zázrak, který už sotvakdo čekal. Ze začátku to potvrzovala i skutečnost, že se lidé k volbám jen hrnuli. Vše se zdálo jednoduché, totalita a její nositelé – komunisté – jsou smeteni, noví politici zřejmě představují něco lepšího. Postupně se ukázalo, že ne nutně a ne vždy. A tak občan, také postupně, se přestal o politiku zajímat, čim dál víc jí pohrdal a přestal k volbám chodit. Chyba!

 Právě proto, že ne všichni noví politici představují cosi lepšího než ti staří je nutné se zajímat. Vědět koho a proč chci volit, vůbec nemusí být lehké. Nevolit je sice lehké i pohodlné, ale následky mohou být drahé i nepohodlné. Také proto, že se letos volilo a bude volit leckde po Evropě mám možnost na příkladech ještě v čerstvé paměti poukázat,  jak jsou pro nás volby – i v cizině – důležité, bez ohledu na to, komu  a proč zrovna držíme, či nedržíme palce. Nebude to žádná analýza, spíš pár vypíchnutých příkladů které ale, dle mého názoru, vše jednoduše a srozumitelně ilustrují. Domácí volby, české či slovenské , hodnotit nemíním vůbec, každý se stejně potěší, či otráví i bez mé asistence. Tak tedy od východu na západ:

 Na Ukrajině asi definitivně ztratili vládu proevropsky a zdánlivě demokraticky orientovaní prezident Viktor Juščenko a premiérka Julija Tymošenko. Společně je vynesla k moci  nenásilná lidová revoluce, pak se rozešli, po čase napůl znovu spojili aby nakonec „společně, ač každý sám“ prohráli zemi ve prospěch prorusky orientovaného Viktora Janukoviče. Mocná lákadla moci a majetku zřejmě přemohla malou politickou zkušenost, což se ukázalo i v jednáních s Ruskem o cenu za plyn pro Ukrajinu a za jeho transfer do Evropy. Evropa se náhle a uprostřed zimy ocitla v téměř bezmocné situaci. Janukovič se v opozici politicky trochu poučil, Evropě nastavil poněkud přátelštější tvář, přijatelnou i pro Rusy a celkem pohodlně volby vyhrál. Zatím se zdá, že ke spokojenosti Ruska i Evropy. Nakolik bude změna dlouhodobě výhodná a to i pro Ukrajince, se ještě uvidí. Nás se to ale velmi týká – jsme Evropa a v tomto případě i jakýsi její vzdálený kout, ač jsme Ukrajině i Rusku blíž než téměř všichni ostatní Evropané. Alternativní zdroje energie jsou ale pro nás vzdálenější i nákladnější.

 Polsko se donedávna pomalu posouvalo od klerikální a značně pravicové vlády strany „Zákona a pořádku“ k celkem stabilní vládě mírně napravo od středu. Po katastrofě letadla vezoucího do Katyně velkou část polské mocenské elity na čele s prezidentem Lechem Kaczyńskim se ale situace před prezidentskými volbami výrazně mění. Nejenže je možné, že se novým prezidentem stane dvojče Lecha Kaczyńského Jaroslaw, i jeho vliv  v úřadě by mohl vzrůst. To by se mnoha Polákům  rychle mohlo přestat líbit. Na druhé straně se havárii u Smolenska nečekaně zlepšují rusko-polské vztahy což by v dlouhodobější perspektivě mohlo mít příznivý vliv na celou Evropu, ba i dál.

 Naopak, výsledek maďarských voleb bude nejspíš Evropanům, a to nejen Maďarům, Rumunům, Slovákům, či Srbům život spíš komplikovat. Ve zmíněných zemích dlouhodobě žijí rozsáhlé maďarské menšiny.

Získat v demokratických volbách ústavní většinu jediné politické strany je velmi nezvyklé – v  poměrném volebním systému téměř nemožné. Poté co levice přivedla maďarské hospodářství na okraj propasti se to ale podařilo tamní pravici, jež má rozsáhlé plány posílit svůj vliv doma i v zahraničí prostřednictvím – zkusím to co nejméně agresivně nazvat - „vědomí národní hrdosti uherského typu“.  Dobrým sousedským vztahům se spolučleny (v případě Srbska potenciálními) Evropské unie (EU) to asi sotva poslouží, tím spíš, když nový parlament mezi prvními chce předložit návrh zákona o poskytování občanství Maďarům v zahraničí. To by samo o sobě mohlo být docela neviné a v okamžiku kdy píši tento text není verze připravovaného návrhu ani známá, ale  se svými cíli se nová vláda Viktora Orbána příliš netají. K věci patří, že do parlamentu se se 47 poslanci dostali i krajně pravicoví nacionalisté strany Jobbik, pro které jsou i Orbánovy představy nedostatečné. S extremistickými nacionalisty ve vládní koalici Slovenska lze očekávat, že měření sil mezi těmito dvěma sousedy připraví EU těžko řešitelné bolení hlavy. Uvidíme.  (Skromně přiznávám, že sám mám občanství trojí, získané ale opravdu bez agresivních cílů.)

 K prezidentským volbám v Rakousku jsem se v jednom ze svých nedávných textů vyjádřil; o volbách v největší německé spolkové zemi, Severní porýní-Vestfálsko, zmíním aspoň to, že v nich strana kancléřky Merkelové dosáhla nejhorší dosavadní výsledek a také ztratila většinu v horní komoře spolkového parlamentu. I francouzský prezident maďarského původu  Sarkozy výrazně stratil v regionálních volbách a lze říct, že osa Paříž-Berlín, kdysi rozhodující síla v EU dál oslabila. Pro Evropu, která má nového „prezidenta“ a „ministryni zahraničí“, ale zdá se že nemá chuť ani sílu prosadit zrušení jednostraného zavedení vízové povinnosti pro Česko Kanadou (což je podle vstupní smlouvy věcí EU, nikoli Česka ) jde o oslabení v situaci, kdy by potřebovala jednotu a autoritu.

 Závěrem  pár slov k  volbám ve Spojeném království velké Británie a severního Irska,  jež také skončily výsledkem nikoli sice nečekaným ale svým způsobem revolučním.  V jednokolovém systému většinových voleb v samostatných obvodech, kdy se nadbytečné zisky hlasů nepřevádějí, zvítězila dosavadní konzervativní opozice, nezískala však dost poslanců pro vlastní většinovou vládu. Konzervativci tak měli v podstatě možnost vytvořit menšinovou vládu, což by bylo v zemi opravdu nevídané, anebo vytvořit koalici – vše za předpokladu, že se o totéž nepokusí poražení labouristé, kteří jako dosud vládní strana měli jakési „právo první noci“. Toho se po pár dnech vzdali, ač s malou liberální demokracii měli teoreticky více společného než konzervativní strana, jež se po pár dalších dnech s liberály na koalici dohodla.

V tuto chvíli nemá smysl analyzovat vládní program koalice – postupně se ukáže, nakolik jsou strany ochotny ho naplnit. Má ale smysl poukázat na některé zásadní problémy, které zůstaly bez odpovědi a na historický rámec koaliční dohody spolu s případnými šancemi na její výdrž a snad s podezřením na strategickou politickou spekulaci.

Liberálové měli ve volebním programu především rozsáhlé otevření společnosti včetně zrušení požadavku identifikačních průkazů, dále vliv občanských sdružení na správu společnosti na nižších úrovních,  žádají reformu volebního systému s přechodem na proporcionální (jako u nás), jsou ze všech britských stran nejotevřenější k EU, včetně požadavku připojení k eurozóně. To se jim prosadit příliš nepovedlo. Občanská sdružení mají dostat vliv, ale prostřednictvím státního financování stratí nezávislost na úkor státní kontroly, volební systém  a vztah k EU ale zřejmě přežijí i tuto koalici a o přístupu k eurozóně si liberálové mohou nechat jenom zdát. Případné referendum o této otázce by s jistotou prohráli. Pro konzervativce je spolupráce s lib-dem pojistkou proti přílišnému tlaku antievropanů – strany UKIP -  odtrženců od konzervativní. Nějaké referendum o přístupu k eurozóně nemá šanci na vítězství, pochybné a polovičaté jsou i sliby o reformě volebního systému. Pro nás by mohlo být poučné, že většinový volební systém, který si u nás mnozí přejí by v britském referendu asi nepřežil. K věci patří že silnější strany potřebují na vítězství v jednokolovém většinovém systému podstatně méně hlasů než strany menší.

 Závěrem stojí snad za zmínku, že koaliční vládu ve Spojeném království  od konce světové války nepamatují a i tehdy to byl výraz jednoty proti vnějšímu nepříteli. A liberálové (po spojení se sociálními demokraty, kteří se odtrhli od labouristů v 70 letech minuláho století, liberální demokraté) v Británii vládli naposledy začátkem 20 století.

Tak, či onak, jde o změny v jedné z nejvlivnějších zemí EU a ať už nová vláda vydrží nebo ne, ovlivní nepochybně celou Evropu. A tedy i nás.