Na mezinárodní konferenci, která začíná 7. prosince v dánské Kodani, by se měly stanovit závazné emisní limity, způsob financování boje s klimatickou změnou, vytvoření mezinárodní struktury koordinující potřebná opatření a adaptace na negativní dopady změny klimatu. Chování mnohých zemí však ukazuje, že než na světových problémech jim více záleží na vlastní prosperitě a vyšších ziscích.

V úplný úspěch kodaňských jednání, tedy stanovení vymahatelných závazků, dnes věří už jen největší optimisté. Z původně nadějné akce se stává nelítostný souboj, na jehož jedné straně stojí rozvojové a rozvíjející se země, na straně druhé pak ekonomiky vyspělé. Osu konfliktu však netvoří jen tradiční ekonomické zápolení bohatších a chudších, ale také politické zájmy jednotlivých států.

Nejaktivnější v boji proti klimatickým změnám je Evropská unie. Již nyní je zřejmé, že minimálně splní, nebo i překoná cíle Kjótského protokolu. Pro Kodaň schválila závazek snížit do roku 2020 emise CO₂ o 20 procent oproti stavu v roce 1990. Současně se zavázala, že tuto hranici posune až na 30 procent, pokud podobný závazek přijmou i ostatní ekonomicky vyspělé státy a do úsilí o snížení emisí CO₂  se zapojí také další země.

V rámci EU se však vedou spory mezi starými členy a nedávno přistoupivšími chudšími partnery ohledně způsobu financování boje s klimatickou změnou v rozvíjejících se zemích. Skupina devíti nových států, včetně České republiky, vedená Polskem a Maďarskem odmítla rozložit financování podle HDP a množství emisí. Místo toho požaduje vážené a dobrovolné příspěvky, které zohlední relativní bohatství konkrétních zemí a nezatíží tolik jejich ekonomiky. „Například Brazílie je bohatší než Litva nebo Bulharsko. Je tedy nesprávné, aby jí tyto země na svůj úkor přispívaly na boj s klimatickými změnami,“ prohlásil polský ministr financí Jacek Rostowski.

V americkém Kongresu je situace nejistá a prezident Barack Obama stojí před reálnou hrozbou, že klimatická legislativa dopadne stejně jako Kjótský protokol, který v roce 1997 Kongresem neprošel. Zavázal se ke snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 o 17 procent, budou se nicméně srovnávat s rokem 2005 a nikoli s rokem 1990, jako například v Evropské unii. Pokud by USA své emise poměřovaly s rokem 1990, jejich závazek 17 procent by se smrskl na 3,5 procenta. V prosazování emisních závazků Obamovi nepomáhá ani veřejné mínění. Jen 57 procent Američanů je přesvědčeno o existenci přesvědčivých důkazů, že se planeta otepluje a jen třetina považuje klimatickou agendu za vážný problém, který zasluhuje zvýšenou pozornost. Dobrá zpráva však je, že se Obama rozhodl zúčastnit se kodaňské konference (i když jen na jejím začátku, přičemž většina vrcholných představitelů přijede až na závěr).

Australský senát již nyní zamítl soubor zákonů na snížení emisí, a tak s největším producentem skleníkových plynů v přepočtu jednoho obyvatele (alespoň) prozatím nelze počítat. Australský premiér prosazoval schválení zákonů ještě před prosincovým summitem v Kodani, aby jeho země šla ostatním příkladem. Podle náměstkyně premiéra Julie Billardové však vláda předloží návrh znovu, a tak se největší mimoevropský plán na snížení emisí přece jen ještě může stát skutečností, byť až po Kodani. Japonsko a Kanada se zavázaly snížit emise o pětinu.

 Závazky s otazníky

Spory panují také v zemích méně rozvinutých, které se sdružily ve skupině G 77. Zatímco na mezinárodní úrovni postupují jednotně, aby od vyspělých zemí získaly co největší možné příspěvky -- a podle některých komentátorů tím i oslabily bohaté ekonomiky -- jejich vnitrostátní politika se stává překážkou uplatnění mezinárodních závazků. Číny mluví o ochotě snížit své emise o 40 až 45 procent na jednotku HDP, nicméně experti nyní usilovně zkoumají, co tento závazek ve skutečnosti znamená. Vnitropolitický problém tkví v tom, že Peking nekontroluje plně celé své území. Zatímco tedy boj, který se zdá centrální vládě užitečný a chce ho prosadit, může fungovat v provinciích blízkých centru, v jiných to může vypadat jinak. Otázka je, jak se například zachová provincie Šan-si, která se podílí na HDP země jednou třetinou a je zároveň největším znečišťovatelem v Číně. Ostatně je to právě sama Čína, která je druhým největším znečišťovatelem planety, hned za USA. Dobré je, že se konference zúčastní její premiér Wen Ťia-pao, což podle Pekingu „ukazuje na význam, který Čína přikládá této záležitosti, a svědčí o tom, že je ochotna spolupracovat s mezinárodním společenstvím“.

Indický problém se podobá tomu čínskému – ani Dillí nemůže zaručit svůj vliv a účinné prosazování emisních závazků na celostátní úrovni. Tento pátý největší znečišťovatel také začíná vydírat mezinárodní společenství. Ministr životního prostředí Džajram Rameš prohlásil, že „není pochyb o tom, že Indie nepřijme v Kodani žádné právně vymahatelné závazky ve vztahu k emisím“. Místo toho prý ale přijme mezinárodní konsensus, pokud bude doprovázen finanční pomocí a transferem technologií zdarma.

Brazílie, regionální velmoc Latinské Ameriky, navázala úzkou spolupráci s EU, která přerůstá ve spojenectví. Podle španělského deníku La Vanguardia je toto sblížení „historické jak pro Brazílii, tak pro EU, neboť je to poprvé, co se [Unie] pokouší vnitřně shodnout a vybudovat spojenectví tohoto typu se zemí s rozvíjející se ekonomikou, která aspiruje na post světové velmoci“. U ostatních zemí G77 je však neochota zavázat se ke konkrétním číslům velká. Dávají jasně najevo, že jejich souhlas si budou muset bohaté země koupit penězi i  technologiemi.

Dalším klíčovým hráčem je Rusko, které ochotno spolupracovat je a zavázalo se snížit emise o 25 procent oproti roku 1990. Tento jeho krok je velkým překvapením, protože původně uvažovalo jen o patnáctiprocentním závazku. Jeho váha v mezinárodním společenství tímto krokem významně vzrostla.

 Úkolem je křičet na poplach

Náklady na boj s klimatickou změnou ve vyspělých a rozvojových zemích by podle propočtů Evropské komise měly ročně činit 100 miliard eur. Tyto peníze budou platit rozvinuté země, přičemž minimálně polovina půjde z veřejných rozpočtů, zbytek by měl být zabezpečen mimo jiné obchodem s emisními povolenkami. Systém kontroly těchto financí, které mají například pomoci znovu zalesnit vykácené lesní plochy, je ale předmětem dalšího sporu. Skupina G77 trvá na tom, aby příspěvky na boj s klimatickou změnou „nenahrazovaly humanitární pomoc, ale doplňovaly ji“. Zároveň požadují volný přístup k těmto finančním prostředkům a volnou ruku při jejich využití. Toho se však vyspělé země obávají, protože mají se zneužitou rozvojovou pomocí mnoho špatných zkušeností. Rozvojové země navíc žádají navýšit příspěvky bohatých zemí, protože podle hlavní vyjednavačky skupiny G77 Bernaditas Mullerové „nebyly započítány možné ztráty důsledků výkyvů počasí ve výši 400 milionů dolarů ročně“.

„Křik na poplach, to je náš úkol,“ prohlásil Jean Jouzel, významný člen Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) pro francouzský deník La Tribune. Kromě vědeckých důkazů je však potřeba také politická vůle, bez níž je boj proti klimatické změně nemožný. I kdyby byla výsledkem kodaňské konference jen prozatímní politická rámcová dohoda, je to dobrý první krok, což přiznávají také hlavní aktéři summitu.

Klimatické změny jsou zásadní pro všechny obyvatele planety. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun zdůraznil, že „úspěšný boj s klimatickými změnami ovlivňuje všechny výzvy, před kterými stojí dnešní svět. Ekonomický růst, dostatek potravin, přístup k pitné vodě a dostatek energie jsou oblasti, které všechny závisí na úspěšném vyrovnání se s ekonomickou změnou. Výsledky mezinárodního snažení o omezení emisí ovlivní stupeň prosperity, rozvoje a míru ve 21. století.“ Podle britského ekonoma Nicolase Sterna, autora jedné z nejvlivnějších ekonomických studí o změnách klimatu, je klimatická konference v Kodani „poslední šancí na záchranu Země“ a její neúspěch bude mít za následek oteplení, které „by vyvolalo masové přesuny obyvatel, ozbrojené konflikty a světovou vlnu hladomoru“.

Text vychádza aj v Literárnich novinách, autor je stálym spolupracovníkom Le Monde Diplo-JTT