Jestliže učiní některá z vlád gesto dobré vůle, je záhodno ji pochválit. To platí obecně. V oblastech, kde jsou vstřícné činy vzácnější než olivy na jaře, ale zvlášť. Například v Izraeli: vláda Ehuda Olmerta se před časem rozhodla, že propustí 198 palestinských vězňů. Minulý týden uvedla toto rozhodnutí ve skutečnost.

Podle očekávání se kolem aktu zdvihl hlasitý povyk. Vřískala pravicová strana Likud, která se už už připravuje na převzetí moci, křičel izraelský tisk, ozývala se i nadnárodní masmédia. Důvod? Mezi propuštěnými byli též Saíd Attaba a Mohammed Abú Ali, dva lidé, již mají na rukou izraelskou krev. Takoví se v židovském státě nepropouštějí. A kromě nich i řada dalších, kteří si neodseděli ani dvě třetiny trestu. Ti zase bývají uvolněni jenom při zvláštních výměnách.

Tentokrát se žádná výměna nekonala. Prezident palestinské samosprávy Mahmúd Abbás dostal všech 198 darem a nemusel ani děkovat. Že by znamení lepších zítřků? Kéž by...

Příkazy a podvězňové
Příznakem relativizujícím jeden z nejčastějších způsobů čtení blízkovýchodní situace – předsudek, že politika Státu Izrael je v principu nekonfliktní a jenom ve chvílích obrany země či boje s teroristy vojácky těžkopádná – mohly být pro pozorovatele reakce, kterými dotazovaní, čerstvě propuštění Palestinci obšťastňovali novináře: „Jsme rádi, že se vracíme domů. Naše radost však nebude úplná, dokud nebudou na svobodě i ostatní.“ Jací ostatní? A proč takový nevděk?

Faktem číslo jedna (rozuměj skutečností, na niž izraelská i mezinárodní lidskoprávní sdružení už nesčetněkrát upozorňovala mezinárodní společenství) je, že zatýkání Palestinců se neřídí stejnými pravidly jako internace izraelských občanů. Většinu Palestinců přivedly do vězení vojenské příkazy. Pozoruhodné jsou zejména dva: příkaz číslo 101 mluvící o zákazu protestů, čili shlukování ve větších než desetičlenných skupinkách, rozdávání letáků a jiných tiskovin s politickým obsahem, a příkaz 938, který zapovídá „podporu nepřátelským organizacím“, například „držením vlajky či veřejným poslechem politické písně“ nebo jen „nepřátelským činem“, blíže nespecifikovaným. Právě tyto příkazy – a míra arogance, s níž je velitelé vojenských jednotek využívají – přiživují onu palestinskou nevděčnost.

Faktem číslo dvě je skutečnost, že ani v internaci samotné nemají Palestinci stejná práva jako obyčejní kriminálníci, kteří jsou občany židovského státu. V celách je hlava na hlavě, žádný vzduch a téměř žádné vybavení. Vycházky zůstávají luxusem. Ani odsouzeným na desítky let orgány neumožňují běžné návštěvy. Příbuzní jsou odkázáni na pomoc Červeného kříže, která je ovšem komplikovaná a co do papírování náročná.

A konečně za třetí, třebaže oněch 198 se z vnějšího pohledu jeví jako značný počet, v kontextu izraelského vězeňství to není nic neobvyklého. Úzce to souvisí s již řečeným: vzhledem ke specifickému právnímu režimu dochází denně k zatčení dvaceti až třiceti Palestinců. Zhruba stejný počet je každý den propuštěn. Ony necelé dvě stovky internovaných tedy opouštějí izraelské věznice co tři týdny.

Osad zase přibylo
Slušelo by se dát prostor i dalšímu z předsudků, druhému z nejčastějších způsobů čtení blízkovýchodní situace. V tomto případě však přílišného rozepisování netřeba: přesvědčení, že skutky Palestinců omlouvá skutečnost, že musejí snášet historickou křivdu a o své právo na domovinu bojovat se silnějším protivníkem, u nás sdílejí jen jednotlivci. Na jeho rozbíjení navíc soustavně pracují masmédia.

Lépe je proto na závěr připomenout, že vstřícné gesto Olmertovo nemuselo být tak docela nezištné: Ehud Olmert neučinil za poledního tři a půl roku nic zásadně mírotvorného. Jako premiér a předseda nejsilnější izraelské strany do dvou týdnů končí. Bylo by logické, kdyby se snažil v závěru kariéry ukázat v co nejlepším světle. A to je ta příznivější varianta výkladu – v liberálních médiích se již objevila zpráva, že předseda izraelské vlády chtěl okázalým činem především odvést pozornost od souhrnné, souběžně publikované zprávy o výstavbě židovských osad na Západním břehu; osad, které jsou vedle odškodnění palestinských uprchlíků a statusu východního Jeruzaléma hlavní překážkou mírového procesu, totiž na jaře 2008 vyrostlo dvakrát tolik než za stejné období minulého roku.

• Petr Jedlička je zástupcem šéfredaktora Literárních novin. <foto id="6184">Vede rubriku Zahraničí. </foto>
• Text vyšel v Literárních novinách 2008-36 na straně 4.