Rada Evropy, sídlící ve Štrasburku, (v dalším textu RE a prosím nezaměňovat s Evropskou radou, což je shromáždění nejvyšších představitelů členských zemí Evropské unie ) vznikla v padesátých letech dvacátého století, nadbytkem finančních prostředků nikdy netrpěla a žádnou mocí nikdy nebyla vybavena.

 Do vínku od svých tvůrců – malé skupinky evropských  demokratických států – obdržela pověření formulovat některé humanitární problémy a po schválení těchto formulací vládami svých členských států dohlížet na jejich dodržování. Závazné  přijetí některých formulací  - například Evropské charty lidských práv a to je ze všech lidskoprávních definicí ta nejširší a nejvíc vůči člověku velkorysá – je podmínkou přijetí nového člena.  Vedle politických a administrativních orgánů funguje při RE také soud a členské státy se zavázaly, že jeho rozhodnutí  budou respektovat. 

 Vše fungovalo bez větších problémů až do   doby rozpadu komunistického bloku, kdy se počet členů RE začal rychle zvyšovat o bývalé komunistické země. Z hlediska těchto zemí, bez nějakých zkušeností s demokrací, bylo tenkrát módní stát se členem. Teměř nic to nestálo a jaksi najednou byl stát v  jakési vyšší, lepší lize. V Radě Evropy, bez konkrétní zkušenosti s totalitními systémy také tento vývoj vítali.

 Sám si vzpomínám na přátelství s maďarským kolegou velvyslancem Jánosem Perénim. Zatímco naše dva státy se přely o dunajskou přehradu Gabčíkovo-Nagymaros, my jsme spolu problémy neměli, ostatně byli jsme oba Švédi a na houby do Arden jsme občas chodili spolu.

  Měl jsem v té době k RE blízko, dokonce tak blízko, že jsem se bez vlastního vědomí a doslova proti vlastní vůli jednoho dne stal československým velvyslancem při této organizaci. Jeden můj kolega z univerzitních studií ve švédském Lundu byl tehdy předsedou parlamentního shromáždění, jiný přítel, politolog Daniel Tarschys ze stockholmské univerzity se o něco později stal novým generálním tajemníkem, tedy šéfem organizace. Po likvidaci Československa jsem sám pak ze státních služeb odešel, nicméně pamatuji ještě přistoupení Ruska za člena. Mnozí tehdy údivem zvedali obočí (já také), nahlas ale nikdo neprotestoval – snad se to dokonce tenkrát považovalo za úspěch. Hle jedna ze supervelmocí sklonila hlavu a přijala podmínky „svobodného světa“.

 Uběhlo dvacet let a Evropa měla mnohokrát příležitost uvědomit si, jak se mýlila. V posledních dnech letošního roku k nám  o tom z východu přicházejí nové, mohutné signály. Rusko – moskevské,  kijevské, nebo bílé - demonstruje pohrdání demokracii a ignorování právního státu. Vezmu to podle časové posloupnosti:

 Nová vláda v Kijevě začala pronásledovat a zatýkat některé politiky předešlé vlády, včetně její bývalé předsedkyně Julie Tymošenkové. Pochybně znovu zvolený staronový běloruský prezident Aljexandr Lukašenko až do voleb předstíral jakousi potěmkinovskou demokracii. Jen co byl „zvolen“ začal pronásledovat demonstranty i své bývalé protikandidáty, mnozí byli zmláceni, zatčeni, ba i rychlosoudy odsouzeni. V Moskvě mezitím znovu postavili před soud Michaila Chodorkovského spolu s jeho partnerem Platonem Lebeděvem. Oba už jsou vězněni od roku 2003, odsouzeni za více-méně stejné „trestní činy“ jako jsou ty, za něž jsou souzeni nyní. Jejich trest měl vypršet v příštím roce bez jakéhokoli krácení.

 Ve všech uvedených případech jde o hrubé zneužívání politické moci  a vyřizování si účtů s poraženými protivníky. V případě Ukrajiny a Běloruska je to zřejmé, u Chodorkovského a jeho společníka lze připomenout podporu, kterou Chodorkovskij poskytoval opozici proti prezidentu, nyní předsedovi vlády, Putinovi.

 V Moskevském procesu je pozoruhodné, že ruští vládci se brání argumenty podobnými čínským, ač už delší dobu se pokoušeli spíš o jakýsi západní styl. Nelze také nevidět, že k tvrdé linii se přidal i ruský prezident Medvěděv, jenž se dosud snažil odlišit od putinovského mačizmu všeobecně umírněnějším a civilizovanějším tónem. Nelze vyloučit, že jde přinejmenším o náznak volební kampaně, v níž ale vše nasvědčuje tomu, že pokud bude kandidovat, Vladimír Putin  bez problémů vyhraje.

 Nelze také nevidět, že v Rusku a v Evropě si luxusně žije řada oligarchů. Jen někteří – ti co se přímo, či nepřímo zapletli s politikou - utekli do exilu. Ostatní si dobře žijí v Rusku, nebo, jako majitel fotbalového klubu Abramovič v Británii. Pravda, po pádu režimu se k obrovským majetkům dostali jaksi „přez noc“ mnozí co,  snad ne zrovna legálně, využili příležitosti, nejen v Rusku. I Česko, či Slovensko má své malé oligarchy a mezi nimi jen pár uprchlíků, jako Viktora Koženého.  No a když už jde o ropu, bylo by zajímavé vědět, co si dnes myslí a jak se cíti Gerhard Schröder, jenž z politické kariéry v Německu přeručkoval do ropného byznisu na nejvyšší funkci plánovaného ruského ropovodu do Evropy a velmi v protikladu s polskými zájmy. Člověk by možná rád zažil rozhodnou reakci EU, místo unylé větičky Catheriny Ashtonové.