Otevřený dopis české nevládní organizaci Člověk v tísni

Vážení aktivisté a vážené aktivistky nevládní organizace Člověk v tísni,

 po řadu let sleduji činnost vaší organizace se směsicí obdivu a otázek. Obdiv, myslím, netřeba příliš vysvětlovat. Podařilo se vám vystoupit za lidská práva v řadě zemí světa, kde jsou potlačována. Popularizovali jste rozvojovou pomoc a rozšířili ji mezi lidi, kteří ji nebyli zvyklí posílat. Zacílili jste, často přesvědčivě, i několik palčivých sociálních problémů v Česku. Abych jmenoval alespoň jeden úspěch vašeho propagačního působení, podařilo se vám v českém veřejném prostoru zviditelnit hanebně přehlíženou válku v Kongu, kde v boji o koltan pro naše počítače a mobily zemřely zhruba tři miliony lidí, a osud žen v ní. Podařilo se vám rovněž často aktuálně reagovat na případy porušování lidských práv či despotického vládnutí. Když jsem se loni na jaře účastnil demonstrace, již jste spolupořádali jako výraz solidarity s protesty v Íránu, vzpomněl jsem si na slova anarchisty S. K. Neumanna z počátku 20. století o „mezinárodním hlasu svědomí“ i na to, jak důležitou, jakkoli zoufale nedostatečnou odpovědí byl během celého onoho století na zvůli mocných.

 Samozřejmě, o vašem úspěchu je možné mluvit i jinak. Podařilo se vám stát se opravdu úspěšnou nevládní organizací, v takřka všech parametrech srovnatelnou s úspěšnou firmou. Máte vybudované jméno, dobrou pozici na dárcovském trhu a profesionální aparát. Podařilo se vám obdivuhodně propojit téma obrany lidských práv a rozvojové pomoci s novinářskou a propagační prací. Splnili jste skvělou ideologickou roli. Špatné svědomí z toho, že velká část ČR patří k bohatší části světa, v němž jsou nespravedlivě rozděleny ekonomické zdroje, se vám podařilo odvést od kritiky systému nespravedlností a nerovností k chápání chudoby jako pouhého problému dodání know-how a dobrovolných dárků chudým. Z bohaté plejády porušování lidských práv jste si v drtivé většině případů dokázali mistrně vybrat taková, kde se jednalo o porušování lidských práv těch dobrých těmi špatnými. Jako kdyby základní myšlenka lidských práv nebyla, že je mají všichni lidé, ať už v různých narativech vystupují v kladných nebo záporných rolích. A konečně, vaše propagandistická kampaň Příběhy bezpráví na středních školách výrazně přispěla k fixování jednorozměrného obrazu minulého režimu (jistě v mnoha ohledech zločinného a represivního). Nad takovým úspěchem nelze nemít pochyby.

 První pochyba se týká otázek války a míru. Když jsem na jaře 1999 přišel na vaši demonstraci k bombardování Jugoslávie, čekal jsem – naivně – alespoň částečně kritické vyjádření lidsko-právních aktivistů k úderům střelami s plochou dráhou letu, které měnily lidská sídla a především lidi samotné v zuhelnatělé trosky. Čekal jsem i vyvážený postoj ke sporu mezi srbskou nacionalistickou ideologií etnických čistek a mezi albánskou nacionalistickou ideologií etnických čistek. Dočkal jsem se šovinistické demonstrace českých NATOmanů a albánských nacionalistů. Na schodech kostela sv. Ludmily byl brutálně napaden demonstrant s mírovým transparentem. Kdyby ho nezachránila policie, skončil by s trvalými následky, nebo smrtí. Kritik války, bývalý dlouholetý disident a signatář Charty 77, později aktivní v celé řadě občanských iniciativ, nedostal možnost promluvit. Demonstrace skončila nečekanou tragédií – vraždou jednoho demonstranta druhým přímo na náměstí. Možná, že tahle smrt předeslala smutnou dohru politiky, za niž jste tehdy demonstrovali. V Kosovu došlo k etnické čistce pod patronátem NATO, v čele nově vzniklého státu je muž s gangsterskou a mafiánskou minulostí. Bylo rolí humanitární nevládky tomuto tleskat?

 Postoj k válce v Kosovu ale nebyl výjimkou. Přístup, který upomíná na zdůvodňování koloniálních intervencí u bílých gentlemanů starších časů, se objevil znovu v souvislosti s válkou v Iráku. „Pacifismus se šíří jako mor,“ napsal tehdy váš ředitel na adresu nevídané mobilizace světové veřejnosti proti válce. Krátce na to se stal náměstkem na ministerstvu zahraničí – příznačně. Přístup, který prezentoval vaším jménem, skutečně odpovídá přístupu mnoha mocných k občanské společnosti (která je v tomto pojetí vnímána jako nebezpečné semeniště ideologických nemocí), sotva by ale měl být přístupem organizace, která se zabývá lidskými právy, rozvojem a humanitární pomocí.

 Mlč a zatýkej

 V kritice by šlo pokračovat. Mnohé z mých přátel vedla k jednoznačnému závěru – s Člověkem v tísni nikdy. Účasti na demonstraci na podporu Íránců se posmívali: chceš dělat užitečného idiota budoucí americké intervenci, která ty demonstranty, které podporuješ, rozstřílí na prach? Jejich postoj byl nepřijatelný, ale ve světle předchozích zkušeností pochopitelný. Možná byste změnili pohled některých mých přátel, pokud by bylo možné se s vámi v ulicích setkat pokaždé, když jsou mučeni lidé a pokaždé, když je umlčována opozice – bez ohledu na to kým.

 Jeden takový případ bych měl – kdoví, třeba vás zaujme. Jeho hlavním hrdinou je voják, jemuž je pouhých třiadvacet let. V osmnácti letech se dal k armádě, ale to, co prožil a viděl, mělo velmi daleko k představám o obraně vlasti a civilistů před ničeho se neštítícími nepřáteli. Když zjistil, že zatýká civilisty, kteří jsou následně mučeni, stěžoval si u svých nadřízených. Odpověď byla příznačná pro všechny režimy porušující lidská práva – pracuj dál, neptej se, neporušuj subordinaci a hlavně, ať tě ani nenapadne o tom mluvit.

 Vážení pracovníci a vážené pracovnice Člověka v tísni, dobře víme, že dvacáté století vypadalo tak, jak vypadalo proto, že drtivá většina lidí v něm volila nejsnazší cestu – poslouchat, a hlavně nic nezveřejňovat. Zločiny mohly být utajeny a děly se dál.

 Náš voják jednal odlišně. Když se mu do rukou dostaly dokumenty, které potvrzují porušování lidských práv a vraždy civilistů, předal je – alespoň podle obžaloby, která vůči němu byla vznesena – veřejnosti. Byl zatčen a nyní je sedm měsíců zadržován v přísné izolaci, na samotce, kde nemůže přijímat návštěvy rodičů ani dalších blízkých. Formu věznění, jíž je podroben, označila Státní komise pro věznice toho samého státu, kde byl uvězněn, za formu mučení. Hrozí mu až dvaapadesát let vězení. Nepůjdeme společně demonstrovat za svobodu pro tohoto člověka, jehož v britském Independentu právem označili za jednoho z „nedoceněných hrdinů“ roku 2010 (české shrnutí najdete v Britských listech z 25. 12. 2010)?

 Protestuj jen proti některým

 Myslím, že kdyby onen muž žil v Barmě, na Kubě, v Bělorusku nebo v Íránu, snadno bychom se shodli. Náš voják ovšem pochází ze Spojených států amerických a jmenuje se Bradley Manning. Pomůžete mu i tak?  

 Dost dlouho se kritikům americké zahraniční politiky říkalo, že jsou antiameričtí – tak dlouho, až se někteří hloupější z těchto kritiků začali skutečně stylizovat antiamericky. Jak nám ukazuje případ celé řady amerických disidentů, kritika americké politiky může čerpat z  dlouhé tradice kritiky moci, které jsou součástí americké politické kultury. Bradley Manning se možná ne zcela záměrně postavil do dlouhé řady úctyhodných postav, mezi něž patří třeba i Martin Luther King, jeden z hlasatelů oné „morové nemoci“ pacifismu. Prezident, který se ke Kingovi hlásí, Manninga mučí izolací.

 Vážení pracovníci a vážené pracovnice Člověka v tísni, věznění Bradleyho Manninga představuje výzvu – zejména pro organizaci, která mimo jiné udělala zastupitelský úřad státu, který jej vězní, partnerem své akce „Jeden svět na školách“. Můžete se rozhodnout, zda budete tak jako v podobných případech v minulosti mlčet a utvrdíte pověst nevládní organizace, která vidí mučení a porušování lidských práv, jen pokud jej dělají oficiální nepřátelé. Nebyl by to postoj překvapivý ani nový, podobal by se přístupu minulorežimního mírového hnutí, které také vidělo rakety jen na západ od našich hranic. Každý má možnost plivat na dobové oficiální nepřátele a mlčet o zločinech nás samotných a našich spojenců. Je to snadné, vede to k získání poct i peněz. Opačná cesta je obtížnější. Jak nám ale ukazuje např. známý americký disident Noam Chomsky, volba té cesty, jíž si vybralo oficiální mírové hnutí východního bloku a dnes vaše organizace, je stěží naplněním naší odpovědnosti. Tím je především kritika vlastních vládců a jejich spojenců, kteří své zločiny páchají i naším jménem.

 Kritizovat svou vládu a její spojence zřídkakdy vede k poctám. Někdy, jak ukazuje případ Bradleyho Manninga, vede do vězení. To, že naše společnost není diktaturou, nicméně znamená, že si mnohem snáze můžeme vybrat, zda si tuto cestu zvolíme nebo alespoň podpoříme ty, které jejich morální důslednost zavedla až za mříže. Znamená to také, že máme za své volby mnohem větší zodpovědnost.

 Bradley Manning je člověk v tísni – a to doslova. Pomůžete mu?

 S pozdravem a úctou

PhDr. Ondřej Slačálek (* 1982) je český politolog, doktorand na FF UK v Praze, anarchista, publicista a překladatel.

Text bol uverejnený v našom partnerskom médiu v Čechách  Literárni noviny